Endor

Ve vzduchu se misi prijemna vune zahradnich kvetin s pachem inkoustu a spaleneho papiru, cela stavba je obestrena zahadnou atmosferou klidu a na pomery doby nezvyklym tichem. Pred tebou se tyci vysoke zdi ze svetleho mramoru, lety dosud nezbaveneho puvodniho lesku. Ctyrpatrovy hrad zasazeny v horskem masivu, obemknuty vodnim prikopem v sobe ukryva mnohe vedeni; bezpocet nezodpovezenych a dosud nepolozenych otazek a tajemstvi.
Lucerny zavesene ze stropu odhali v kazdem patre knihovny nekolik regalu skytajicich studnici zapovezeneho uceni a vedomosti, pribehu davno zapomenutych hrdinu, ve vsech moznych formach - od obycejnych svitku pres skladane pergameny az po vzacne spisy vykladane drahokamy, vazane v kuzich z tech nejbizarnejsich tvoru Endoru.

V jednom z pokoju sedi stary muz v cervenem rouchu a znavene preklada jednu severskou legendu ze stareho nareci do obecne reci. Po chvili ulozi spis na polici, sfoukne svici a vyda se na jednu z lodzii, kde zadumcive bafa z dymky a zrak upira na pristupovou cestu, po ktere jiz dlouho nedusala kopyta...

Dvere se s prasknutim rozletnou a do knihovny vpadne muzik male podsadite postavy, neurciteho veku, s jednou nohou a holi jako oporou pro chybejici. Kdyz odlozi hnedy plast odhali cervenou kutnu kolem boku stazenou provazem. Chvilku si u slabe plapolajici pochodne zahriva zmrzle ruce, pak si pomuze k jedne z lucernicek, jako by byl doma, a sine si to do druheho patra k oddeleni Magie. Kdyz se blizi ke schodum na okamzik se zastavi.

"Zdravicko, Torgene!"

Nez sebou spici mag trhne a rozhledne se aby zjistil, kdo ho vytrhl ze spanku, je muzik davno u jedne z knihovnicek.

Nevypada, ze by mel tolik naspech, je ale znacne rozpacity. Kdyz konecne najde co hleda, zamruci neco pod rusymi fousy a z prstu mu vyleti proud bileho svetla aby pritahl tlustou bichli do jeho rukou. Odbelha se s knihou do prizemi, kde ji ledabyle hodi na stul a pusti se s horlivosti do listovani.

Z hornich pater se po cele knihovne jakoby kouzlem nese knihovnikuv rozhorceny hlas. Pruvan z otevrenych dveri strhava svitky ze stolu a regalu a odviva je okny ven z knihovny, ci do plamene nektere z pochodni, kde zahy shori. Kdyz se knihovnik konecne dostane do prizemi uvidi tu hroznou spoust.
Zasmeje se.

"Dworkin," konstatuje a dojde ke staremu priteli, aby mu stiskl ruku. "Co mas u vsech Mocnosti s nohou, ty starej blazne?"

Potrhly muzik se krci nad knihou a vycerpane supi.

"S nohou? Nic. Obe me nohy jsou zcela v poradku."
Poruci si pivo a dal listuje knihou Teleportace.

"Jen musim tu druhou najit," dodava ctveracky, kdyz si povsimne knihovnikova otraveneho vyrazu.
"Abys rozumel, pokousel jsem se o prenos sama sebe bez pouziti runy. Podarilo se mi to, az na ten maly detail ohledne nohy. Zatim dokazu prenest jen ciste telesne tkane..."

"...Coz tva mechanicka noha neni," prikyvuje starec. "Stydis se aspon ve svych letech pobihat nekde po lesich bez obleceni?"

Ilmarinenster prinasi jeste priteli i sobe par svitku pergamenu, usazuje se vedle nej a pousti se do prepisovani tech uhorelych. Vzdy, kdyz se Dworkin v knihovne stavi, konci to katastrofou. Alespon ma vsak knihovnik s kym stravit dlouhy vecer. Obzvlaste v posledni dobe kdy starce prepadaji tezke horecky a nocni mury mu male vytrzeni ze samoty jen prospeje. Popijeje horky napoj z listu jednoho nedavno objeveneho kere, knihovnik nahlas premita.

"Proc se vlastne jednoduse nevratis na misto odkud jsi vychazel?"

Po chvili ticha knihovnik svou otazku poklada znovu, trochu durazneji.

"Proc jsi vlastne tady?"

"Poněvadž je na něj ve všech městech vyhlášen zatykač," pronáší odnikud měkký ženský hlas a zvonivě se zasměje. Ze schodů do horního patra vystoupí ze stínu drowka menší postavy zahalená do fialového pláště. Volné bílé vlasy ji spadají až po pas, kde má za koženým opaskem připravenou stříbrnou dýku. Potěšena překvapením obou mužů se samolibě pousměje a sejde dolů k nim. Nechá si jedním ze sluhů odnést plášť aby odhalila štíhlé tělo v šedé kožené zbroji.

Na stolu před zaraženě sedícími staříky rozvije veliký svitek, skýtající zcela jistě náhled na svět Endoru z výšky značné, takřka jistě nedosažitelné pro jakéhokoli smrtelníka. Poklepe prstem na mapu a ptá se prostě menšího z obou přítomných: "Kde?"

Dworkin se zamraci, zmeri si drowku a smete mapu ze stolu.

"Bezvadnej plan, vysleme holcicku na vylet aby prinesla starikovu nohu. Byla by to krasna pohadka. Tedy pokud by holcicku nesezral vlk. Proc tam vlastne nedokulham sam nebo nevyslu tady staryho paprdu Ilma?" mrkne na knihovnika.

Pristoupuje k drowce a prohlizi si ji zblizka.

"Runovou knihu podle vseho u sebe nemas. Rad bych videl svou nohu do konce dne, ale dekujeme za nabidku pomoci. Jestli ovsem neovladas umeni teleportace aspon tak dokonale jako ja? Urcite by to byl skvostny pohled, obavam se ale ze na to ted nemame cas."

"Chápu," rozesměje se drowka a hvízdne.

"V tom případě mě těšilo, pane knihovníku, mistře Dworkine."

Při úkloně zašustí pláštěm a jak se otáčí na odchod vyrazí dveře knihovny mohutné černé kopyto. Na prahu budovy majestátně postává temně fialový kůň, odfrkuje a řehtá na vyděšené publikum. V očích mu jiskří touha létat, z hřívy proudí černočerná tma, pod kůží mu hrají svaly - letmým pohybem ruky mu však drowka připomene, kdo je jeho paní, a Postrach noci v momentě stojí klidně s až dětskou oddaností ve velkých jantarových očích.

"Ovšem za přepokladu, že by holčička nemohla jet pro starcovu nohu na velikém fialovém koni..?"

Neruším?“ ozval se ženský ale za to hrubší hlas od dveří. Osoba na sobě měla přehozený hábit, který zářil jako kmen stromu za měsíčního svitu. Pomalu si svlékala kapuci z hlavy a tím o
dhalila svou orčí tvář. Její krásné žluté oči se zaostřily na staršího z mužů.

Nejste vy Ilmarinenster? Proslavený knihovník?“

Na orčí tváři se rozzářil úsměv a pomalu se přibližovala k mužům.

Je mi ctí se s vámi setkat pane Ilmarinenstere“ a uklonila se. Orčice zaostřila na dvě další přítomné postavy.
Ehm, představíte nás?“

"Proslaveny knihovnik? Snad proslaveny knihovnou. Vitejte," odklada svitek a karave se podiva po Dworkinovi, ktery otaci oci v sloup. "Saura Delgurth nemylim-li se, byla jste tady ale museli jsme se minout. Sluhove mi vse vysvetlili a vase dilo jsem prijal."

"Po me pravici je mistr Dworkin, carodej a jeden z ochrancu a spravcu knihovny. A po me levici slecna..."

"Yasraena Arkhenneld, k vašim službám," doplňuje drowka knihovníka. "Nerada ruším vaše malé setkání, ale chcete-li svou nohu vidět do rána, je na čase abych vyjela. Pokud mi mistr Dworkin laskavě sdělí, kde ji... pozapomněl. Předpokládám, že v nějakém městě, kde na něj vydali zatykač za vystavování svého nahého těla."

Drowka se zasměje, zahalí do pláště a prosviští kolem nově přichozí aby se vyhoupla na statného Wannona před dveřmi knihovny. Podívá se tázavě na Dworkina.

"Sidli v Shienaru," zakroci knihovnik kdyz vidi Dworkinuv zatvrzely vyraz.

Otaci se na prichozi Sauru: "Omlouvam se za ten zmatek, obvykle je tady vetsi klid. Smim vam neco nabidnout - venku je zima, co takhle neco na zahrati?"

"Ne? Kdyz zmenite nazor staci rict jednomu ze sluhu. Mohu vam byt napomocen nejak jinak?"

Velice mě těší pane Dworkingu, slečno Arkhenneldová.“

Orčí žena se pousmála na Ilmarinenstera Nic mi nechybí, dekuji mnohokrát.“ V tu chvíli se zamyslela a ohlédla se okolo sebe aby měla jistotu že nikdo jiný jejich rozhovor neuslyší Jedno přání bych však měla.“

Upřela se na knihovníka nepříjemným a obávaným pohledem. Pomalu se přibližovala ke knihovníkově hlavě, ten akceptoval.

Potřebuji... svitky černočerné magie.“ zašeptala v temném tichu a pozvednutý vítr pozhasínal několik svíček v místnosti. Podezřívavě se koukla na Yasreanu a upoutaným pohledem zase na knihovníka.

Kamennou soutěskou se plouží pomalým krokem postava, zahalená v potrhané, černé kápi. Kdysi na ní byl vyobrazen nějaký symbol, ten je však již nečitelný. Při přecházení mostu přejede pohledem po budově knihovny, cosi utrousí, a odplivne si.
Jakmile se přiblíží ke drowce, sedící na statném koni, Shodí z hlavy svoji kápi. Odhalí tím svůj potemnělý obličej, svoje rudé oči, bíle vlasy. "Vendui, ussta jallil." Pronese k drowce, a mírně se ukloní.
Ostatní postavy, stojící okolo přehlíží, a směřuje směrem ke knihovníkovi. "Vendui, bekea nesst. Ussta jabbress ssrig'luin dosst xxizz, il ssrig'luin ulu thalra dos. Il kus uns'aa ulu joros dos whol natha d' dosst draeval. Ji usstan joros dos, vel'drav il shlu'ta doer."

"Ohledne magie vam snad lepe poradi mistr Dworkin, slecno." Knihovnik se musi pod fousy usmat kdyz vidi Dworkinuv otraveny, ale bezmocny vyraz. Prave ted je knihovna jeho jedinym utocistem, tezko mu muze vypovedet sluzbu. Navic zde musi seckat na Yasraenu, at uz je kdokoli, a tedy svou nohu.

Kdyz do mistnosti vejde tajemny drow a prednese svou zadost, zmeri si ho knihovnik trochu podezrivave, neda ale na sobe zdvorile nic znat.
"Sik il ssinssrin," odpovida kostrbatou drowstinou. "Qe.. quellarin zhah pahntar ulu jaluss, jala draeval."

Poté, co drow vyslech knihovníkovu odpověď, přikývl, prohlásil jeho směrem : "G'rftte natha yentil, bekea nesst. Dos shlu'ta n'kyorl ussta jabbress wund huthin stath tangin. Drill ajak, ser ezual jaluss bauth l' talthalra. Lloth kyorl dos. Aluve'.", a otočil se. Pomalým krokem, aniž by pohledem zavadil o kohokoli z přítomných, se sunul směrem ke dveřím.
Jakmile dorazil na úroveň drowky, poklonil se, a pronesl : "Vendui', ussta jallil. Shlu'ta usstan tlu wun fol s'enar usstan'sargh, lu' joros dos, vel’bol qu’ellar phuul dos?"

"Nau, dos xal naut." Yasraena probodne drowa pohledem a zanechává jej v oblaku prachu.

Tryskem projíždí mramorovým městem, v jedné z fontánek se napije vody a jako fialový přízrak se vrhá do tmy pouště. Jen slabé světlo hvězd ji napoví cestu, Wannon však ve tmě vidí dokonale a dokáže se tak vyhnout možným nebezpečenstvím.
Bude muset doplout do posvátného pralesa Druidů, i s tím ji pomohou jasné hvězdy, a pak vykonat obtížnou horskou tůru, ale nohu toho pošahaného mága získá. Bude za ni totiž chtít něco na oplátku...

Dworkin se bezmocne rozhledne, smaze kysely vyraz a nahradi ho radoby zaujatym. Knihovna mu poskytne vhodny azyl.
Neznama drowka zrejme v jeho situaci opravdu je jedina moznost, jak ziskat zpet svou nohu, na jejiz vyrobe tvrde pracoval po nekolik let. Kdo vsak je, kde se v knihovne vzala a proc mu chce pomoci, mu zustava zahadou.
"Tak co si slecna Saura raci? Co se cerne magie tyce mame v knihovne jen nekolik spisu, venujici se ji ponekud.. okrajove. Jestli byste snad mela zajem o blizsi studium moh bych vam poskytnout nektere z me vlastni sbirky, povetsinou sepsane mnou samotnym."

Vendui, ussta jallil.“ promlouvala tiše k drowovi, který stál vedle Yasraeny.

To by jste byl velice hodný mistře Dworkingu. Ráda se s vámi podívám na vaše spisy.“ druidka se lehce pousmála a vykročila směrem k Dworkinovy.

Starec se bleskove otaci na drowa a cte mu v ocich. Aby zabranil nevyhnutelnemu konfliktu mezi orcici a jim, vyprovazi ho vymluvne ven z knihovny s pozdravy pro jeho pani. Kdyz drow, ac s hnevem v ocich, zmizi za vodnim prikopem, muze si knihovnik oddychnout.

Tak to bychom meli.

Odchazi do sveho pokoje a zavira dvere. V hlave virici proudy myslenek ho vsak nenechaji odpocinout. Z truhlice bere vlastnorucne vyrezanou dymku, zapaluje si a chvili se houpe ve starem kresle.
Po par hodinach se jako obvykle pristihne jak preklada knihu ze stareho nareci. Konecne se uklada ke spanku, kdyz na ceste zaslechne dusot kopyt. Pak je ticho. Nahle zarinci zbroj seskakujiciho vojaka a knihovnou zaduni zaklepani na dvere. Jen jedno kratke zaklepani.
Jeho autorita vsak starce vydesi. Vstava a bezi se podivat ke dverim. Dvere vlidne otevira avsak zahy razne zabouchne. Stoji totiz za nimi, dle barev stejnokroje, vojak ze samotneho Shienaru. To je zle, nechce se mu verit, ze by ho vyslali az sem kvuli takove prkotine, musi jit o neco jineho, horsiho. V jednom z vyssich pater knihovny zatim nic netusici Dworkin neco hulaka na svou spolecnici.

Dworkin zaslechne buseni podruhe, schazi tedy dolu a zrovna otevira usta kdyz si vsimne knihovnikova prstu, ktery naznacuje aby mlcel. Tak prece jen v tom starci jeste zbylo neco z toho odhodlaneho mladeho muze, ktery s nim procestoval cely svet a bojoval za pravdu, z pritele jehoz tak dlouho znal.

Jak se ale zachova neznama orcice? Hrave by je oba zvladla aby je mohla predat spravedlnosti a zmocnit se tucne odmeny.

Saura sešla ze schodů, aby se podívala co se děje v hlavní síni, když ale nezahlédla ani jednoho z mužů, objevil se na orčičí tváři podezřívavý ale zmatený výraz.

Přišla ke dveřím na kteřé někdo bušil, ale než sáhla na kliku tak ji někdo zatáhl za kapuci. Otočila se na neznámou postavu a spatřila tam Dworkinga, který ukazoval prstem na náznak ticha.

Co se tu kruci děje?“ řekla druidka tichým hlasem a zhlédla na oba přítomné muže.

Knihovnik vrti hlavou a odvadi ve spechu oba dva k sobe do pokoje, kde poklada na stul svou runovou knihu.
"Pata strana," septne a vyda se zpet do hlavniho salu.
Dworkin nalistuje patou stranu knihy. Nahore je zlatym zdobnym pismem napsano Majak a pod napisem je do stranky zasazena ocarovana runa. Dworkin si ji zblizka prohlizi az pod jejim povrchem zachyti obrysy stihle veze na cernem utesu. Prikyvne a hodi knihu druidce.

Starec se zatim blizi ke dverim knihovny. Prekvapi ho nahle ticho. Otevre dvere. Nikde nikdo. Pospicha tedy zpet - zadrzet hosty ve svem pokoji. Kdyz dorazi zahledne vsak akorat stin Dworkina jak mizi s knihou v ruce a skodolibym vyrazem ve tvari.
Useda tedy za stul a venuje se dal rozdelane praci. Mezitim se otevrenymi dvermi knihovny plizi tri osoby.
Venku v blate lezi roba mrtveho strazneho ze Shienaru, svuj ucel splnila dokonale...

V té době se procházel postarší paladin Tilter po městě paladinů a pomáhal odstraňovat zkázu způsobenou neustálými útoky Gurdokových vojáků. Právě když spolu s dalšími jeho přáteli vyprosťoval z pod útrob věže svého bývalého učitele, přistoupila k němu priestka Ninamven.
Omlouvám se, že tě ruším právě teď, ale mám naléhavou zprávu. Tvůj dávný přítel Ilmarinenster byl unesen Gurdokem.
Paladin zuřivě švihnl mečem do kusu skály, až se na čepeli objevil zub. kdy? ... Při západu slunce odpoví Ninamven.
Paladin se zadíval na hvězdy, jejich třpyt se mu odrážel v jasných modrých očích. Noc pomalu přechází v den... Ninamven sbal si věci, až se první paprsek dotkne hradeb města paladinů, vyrazíme. V očích se mu nebezpečně zablesklo. Za každou cenu musíme vyjít mému příteli na pomoct, asi tuším kde by mohl být.

Vejde do knihovny, a sedne si ke stolku stojícím v tmavém koutu. Sedí tam v tmavě zeleném plášti s nasazenou kapucí na hlavě a očima žlutýma jako letní kukuřice si prohlíží okolí s mstivým výrazem. Přes levé oko má vidět vytetovanou rudou čmouhu.
V knihovně byla naposled, když unesli knihovníka. Saura ví, že knihovník jí vždy pomohl když si nevěděla rady a tak sem přišla zapřemýšlet o svém problému. Stoupla si od starého stolku a přistupuje k regálu s knihamy. Vytáhuje knihy a opět je dává na své místo jako by hledala tajnou chodbu. Ale nehledá, orčice má na mysli Knihovníkův osobní deník.