Endor

Drobný mužík se ospale rozhlíží po záhonku, drbe se na hlavě a staví se na nohy. Jak se belhá ke dveřím, mechanická noha mu do toho zvesela skřípe. Ranní rosa, nejhorší nepřítel opilce.

"Dopr..." Vevnitř překvapeně pohlíží na drowku a kněze a na nepořádek v knihovně. "...ava, pořád se nakláním doprava. Zpropadená noha. O něco jsem přišel?"

Drowka se rozpačitě ohlíží za Eratheou a klopí oči. "Omlouvám se, mistře," adresuje Zacharjáše. V tom vstupuje Dworkin.

"On je tady, je zpátky Dworkine! Starají se o něj kněží." Yasraena mu v krátkosti popisuje, co se v knihovně během posledních hodin stalo. "Saura potom zmizela a Ilmarinenster ještě není ani zdaleka v pořádku. Než ho dají do kupy, měli bychom se soustředit na záchranu Jednorožce. Napadá tě něco?"

Přibíhá do knihovny a lapá po dechu jak jen může, chytne Dworkina za rameno a zhluboka se nadechne. „Ahoj Dworkine. Yasraeno, strom pomalu chátrá musíme...“ oddechne si však a napije se jedním douškem z keramického džbánku, stojícím vedle dveří knihovny. „... musíme zapátrat po zloduchách co unesli jednorožce!“

Druidce se zdá jakoby jí drowka neposlouchala a tak jí prstem luská před obličejem.

„Potřebujeme sehnat co nejvíce přisluhovačů, a rituálně naznačit bohům, že se věřící opět sjednotili. Pojď, musíme ho z toho mučeného těla dostat, sami to vypátrat nezvládnem.“ Vytahuje kudlu z kožené boty a chytá drowku za ruku.

"Podle toho, co jsem slyšel, je s tím chudákem Erathea a jen tak někoho teď k němu nepustí. Jsme v tom sami."

Dworkin vystrkuje hlavu z okna.

"Soška značí, že Jednorožec je pořád naživu, i když v bídném stavu. Říkala jste, že onen posvátný Strom je u Hostince? Měli bychom začít tam, třeba najdeme nějakou stopu. Budeme s tím ovšem potřebovat pomoc."

Zatímco přítomní rokovali o jednorožci, Zacharjáš se věnoval vstupním dveřím. Něčím je kropil a gesty vykresloval svaté symboly. Když skončil, vešel dovnitř, zavřel za sebou, a hned se vložil do hovoru:
„Promiňte, ale jak souvisí únos knihovníka Gurdokem, démon dobývající se do knihovny s nějakým stromem a jednorožcem? Jestli Endorskému lidu skutečně něco hrozí, Médejský dvůr by jistě udělal dobře, kdyby s tím nedělal tajnosti. Nevšiml jsem si žádné pohotovosti a naši představení dosud o ničem nevěděli,“ vzpomněl si na zlověstná slova čarodějky.

"Má paní je na místě a jsem si jista, že již podnikla vše potřebné k tomu, aby zajistila cechu kněžích i knihovníkovi tu nejlepší možnou ochranu," vysvětluje netrpělivě Yasraena. "Nezbývá nám než čekat, zda se vašim bratřím podaří v jeho těle vzkříšit vůli k životu. Do té doby se musíme postarat o Jednorožce - nevíme kdo za jeho únosem stojí a jak ho plánuje využít. Chcete-li, vraťte se do svého domova a přesvědčte se o jeho bezpečnosti, já nehodlám plýtvat drahocenným časem. Kdyby mě má paní potřebovala, má spoustu jí vlastních způsobů jak mi dát vědět."

Yasraena se otáčí na přátele.

"Dworkine, Sauro, měli bychom shromáždit pár lidí, kterým můžeme věřit, a zjistit co půjde o Jednorožci. Čím později se o tom Gurdok doslechne, tím lépe, takže opatrně. Zkusíme to spolu nebo se rozdělíme?"

Saura se přemýšlivě škrábe na bradě a na drobných špičkách u nohou se pomalu otáčí k Zacharjášovi. "Ne! Nikomu o tom jednorožci neříkej." Pohrozila druidka. "Mohlo by se to co nevidět donést ke Gurdokovím mužům, né-li k němu. Proto si musíme dávat pozor komu se s tím svěřujeme."

Kudlu si zasouvá opět do pravé boty a v předklonu zhlíží na Dworkina. "Ano strom je u hostince a myslím, že tam by jsme mohli zajít pohromadě a až poté se rozdělit. Stopy od unesení by tam být měly, jednorožec je velmi plachý pokud cítí lidský pach, soustředí se na druidy a rangery. Leda, že by tam byl někdo co má s přírodou něco společného."

„Dobře, ať už pátráte po jakémkoliv...bájném jednorožci, hodně štěstí. Já mám ještě nějakou práci, tak tu zůstanu i pro případ, že by se něco stalo. Světlo s vámi,“ požehnal jim, vzal svou knížku a odešel po schodech do vyšších sálů knihovny. Dnes by to mohl dopsat aspoň do půlky, učedníků je mnoho a spisů tak málo.

Yasraena přívírá oči a pomalu přikyvuje. Pak pohlíží na své přátele.

"Zajdu si do stájí pro koně a vybavím se, pro všechny případy. Zatím sežeňte pár spolehlivých lidí a vyrazíme," otáčí se na patách a vyráží z knihovny.

Ještě se zastavuje na prahu. "Nemáme času nazbyt, tak pospěšte. Sejdeme se v zahradě."

Drowka se důkladně rozhlíží a tiše utíká zmiňovanou zahradou aby zmizela v bráně mířící k městské hlavní bance.

O pouhých pár minut později cválá zahradou knihovny statný kůň. Před soškou Jednorožce z něj Yasraena seskakuje a pro jistotu ho uvazuje za strom - se zvířaty si nikdy moc dobře nerozuměla. Drowka, tělo nyní plně pokryté koženou zbrojí, na zádech kuši, pár vrhacích nožů v každé z vysokých bot a arsenál nožů u pasu, zkoumá sochu uprostřed zahrady. Při důkladné prohlídce si všímá občasného unaveného mrknutí očí a když pokládá ruku na tělo cítí slabě hru svalů a nepatrný tlukot srdce.

Ještě je na živu. Ale kde jsou ostatní?

"Už nám asi nezbývá moc času, posvátný strom už je chatrný.
Podívá se drowce do očí a pravou drobnou rukou se dotýká sošky jednorožce.

"Nenašla jsem žádnou pomocnou ruku. Musíme sehnat dostatek přisluhovačů a spojily bychom se rituálně s bohy, dali by nám znamení kde asi tak vězí." Ladným, pomalým pohybem sjíždí konečky prstů sošce po hlavě. Po chvilce odstupuje od jednorožce a cosi hledá ve svém batůžku.

Zadívá se na bandáže a otáčí se znovu k Yasraeně.
"Jak to vlastně vypadá z Ilmaniresterem? Už je mu lépe?" táže se ještě a sráží rty k sobě.

Druidka cukla se sklopenou hlavou k Yasraeněným nohám, "To je hrůza. Knihovník bude mít nesnesitelná muka do konce věků. Hnus!"

Hledí na drowku "Vraťme se k věci. Vaše paní je moc hodná, a vy totéž, že mi chcete pomoct." Pousmívá se druidka a pohlédne na sošku stojíc vedle ní, po chvilce vrácí pohled na Yasraenu. "Měli bychom tedy začít u Hostince jak povídal Dworkin a co se týká jedno..." Saura se zastaví ve své řeči a pomalu směruje svůj zrak opět na sošku jednorožce.

Chvilku na ní hledí. "To je ono," Vyhrkla druidka a rychlím krokem přistupuje k drowce. ", Víš co jsem ti říkala o tom jednorožci? Zapřemýšlej."

Před rozestavěnou budovou knihovny vychází z modrého kouře vysoký starý muž a spokojeně se rozhlíží.
"Neruším?"

„Pssst“ zasyčela elfka na narušitele ticha, vztyčený ukazovák přikládá ke rtům a dál čte.
Neruším neruším, jasně že rušíš! Copak tě doma nenaučili… Už se nesoustředí na text, ukazovákem míří na tečku poslední přečtené věty a s nádechem zvedá oči k příchozímu. „Tak povídej, co potřebuješ?“
Chvíli si nového návštěvníka knihovny prohlíží, vysoký klobouk, modrá róba, hnědý plášť, hůl a kniha v podpaží. Ne, to přece není možné… ale ta kniha, ta velká kniha a ... „Jsi to ty? Totiž, ty jsi on?“

"Omlouvám se," Knihovník tiší hlas na šepot a rozhlíží se poprvé po přestavěné knihovně, přelítá očima z regálu na regál až k vysokému stropu. Nevykazuje žádné známky souhlasu nebo nesouhlasu. Nakonec jakoby vytržen z tranzu se obrací zpět k elfce. "Nic nepotřebuji, ve skutečnosti zde tuto otázku většinou pokládám já sám. Za koho mne považujete?"

Stařec postává uprostřed místnosti a opírá se o hůl, žádné známky únavy nebo bolesti ovšem nejeví. V jeho očích nelze vyčíst zhola nic, ačkoli je během celého rozhovoru upírá přímo na elfku, aniž by jedinkrát mrkl.

Druidka přijde z vedlejší místnosti, pohlédne na elfku sedíc u stolu, s knihou před sebou a na tváři jí vyroste tenký ale výrazný úsměv, přitom zaregistruje stranou oka postavu muže stojíc podál ní.

"Zdravím, přejete si něco?" Jde k regálu knihovničky a přehrabuje se v ní. Přestává hledat u zelenohnědé knihy, kterou vytahuje. Pomalu si prohlíží znaky na hřbetu a zasouvá jí zpátky. Stojíc zády k přítomným si prohlíží dvě modré knihy vedle, a uvědomuje si co přávě zahlédla. Pomalu se otáčí směrem k muži a udiveně civý.

Saura chvíli nehybně stojí a mlčí. Nevěřícně koukne směrem k elfce a pro jistotu si promne zrak.

"Co vy tady děláte Ilmarinenstere?" Přichází k němu a prohlíží si jeho čisté nezraněné tělo.

Elfka si pozorně prohlíží muže s holí a co vidí porovnává se sochou knihovníka v patře.
„Ne ne, neomlouvej se. Prvně jsem tě považovala za jednoho z těch dobrodruhů pobíhajících městem, teď už vím skoro jistě, že jsi Ilmarinenster. Já se jmenuji Majki a jak sis jistě všiml, jsem hraničářka,“ usměje se na knihovníka a podává ruku k pozdravu. „Zřejmě se teď uvidíme častěji, snad v těch knihách najdu vysvětlení věcí, kterým nerozumím.“ Zvláštní, v jeho očích není ani kapka radosti z návratu, ani známka přestálého utrpení, ani záblesk nadšení z velkolepé přestavby knihovny …

Z dalších úvah ji vytrhne přicházející druidka. „Dobrý večer,“ otáčí se k ní, „vlastně tu hledám klid, klid k četbě starých knih.“ Zavře knihu a namíří si to rovnou k druidce, „možná ty, znalkyně přírody, mi můžeš doporučit něco zajímavého ke čtení.“

"Obávám se, že vaše čtenářské vášně budou muset počkat," přerušuje elfku stařec, aniž by nabídl svou ruku. "Sauro měli bychom si promluvit v soukromí, hned."

Schází po schodech do spodního patra a mizí za kovovými dveřmi.

Druidka otáčí hlavu směrem k elfce. "Omluvte mě." Prstem ukazuje na zadní regál s knihami.
"Tam najdete co hledáte. Ještě se vrátím a podiskutujeme o tom."
Otáčí se a mizí po stejném schodišti.

Druida vychází po schodech a hledí na hraničářku. Jde ke stolu na kterém leží malé chatrné vědro vody a oplachuje si obličej.

"Tak," kýchla a přstoupla k elfce "tak co bys te ráda o přírodě? Máte nějaké určité názvy nebo jen tak obecně?" usmívá se Saura a prohlíží si její špičáte uši.

"Ráda poznávám nové hraničáře, jsou to naši bratři a sestry." otočí se a přichází ke knihovničce, zřejmě s knihami o přírodě.

Elfka zaraženě hledí na kovové dveře a snaží se v hlavě srovnat myšlenky, „počkat počkat, jenže já nemám čas a bojím se, že už ho nemá nikdo,“ pronese do prázdna a přejde k regálu, kde prve stála druidka. Automaticky bere do rukou knihu za knihou a zase je vrací zpět, aniž by přečetla přebal.

Ze zamyšlení ji vytrhne až kýchnutí druidky. Obrací se k ní, kouká do velkých žlutých očí a na vteřinu pozoruje kapku vody na usměvavé tváři. „ Název neznám a ani nevím, jestli je jen jedna. Chci všechno o magii stromů, doložená fakta i báje a pověsti.“ Přistoupí až k ní a téměř pošeptá „víš, něco se děje, lidé ve městech si toho zatím nevšímají, ale já jsem každý den v lese,“ podívá se druidce hluboko do očí „copak není přinejmenším podivné, že usychá strom rostoucí sotva pět kroků od pramene studny?“ Překvapená vlastní otevřeností ustoupí hraničářka zpět k polici plné knih, bere první která jí padne do ruky a s předstíraným zájmem v ní listuje.

Drudka pomalým krokem přistupuje k elfce a s citem vezme knihu, kterou přijímala v ruce. „Ta kniha, kterou hledáš je támhle na stole.“ ukazuje na stolek s knihou. „Ale nikam jí neodnášej, bude potřeba.“

Zasouvá knihu opět do regálu a jde ke stolu s elfkou. Když si sednou tak se Saura naklání k elfce.

„Byla si u něj? Jak vypadá teďkon? Nic divného tě u něj nezaujalo?“ vyptává se rázem Saura.

„ Včera večer jsem tam kousek dál měla nějakou práci a tak jsem se na chvíli zastavila. Nic zvláštního se neděje. Hostinská vypráví stále stejný příběh každému, kdo se zastaví na kus pečínky či na sklenku vína, už ji ani neposlouchám.“

Hraničářka vstane, natáhne se k vedlejší židli pro svůj plášť a chystá se domů. Když v batohu kontroluje počet šípů, všelijakých vzácných lektvarů, obvazů a jablek, přimhouří na chviličku oči.

„Sauro! Já vlastně… možná ... něco jsem tam viděla… třeba ovázali kopyta koní aby šli neslyšně, nebo jen zakrývali své tváře jako zloději… no jasně!.... a co ten, co hlídá nic?“

"Váš rozhovor se velmi dobře poslouchá, dámy." ozvalo se znenadání z druhého konce sálu a zpoza regálů se vynořila drobná postava v rudé potrhané róbě. V obsidiánově tmavých rukou držela knihu, která měla do vazby vsazený veliký kovový amulet ve tvaru lidské lebky. Přistoupila blíže k Sauře a z očí jí vyletěly dvě zlověstné rudé jiskřičky: "Ale mnohem hůř se u něj čte!".

S těmi slovy vrazila druidce do rukou svou knihu a z plandavého rukávu své róby hbitě vytáhla helmici vyrobenou z lebky nějakého velkého tvora. Nasadila si ji na hlavu a bez jediného slova spěšně vyběhla z knihovny, přičemž málem zničila vchodové dveře tím, jak je silně rozrazila. Obě dvě ženy si pak ještě vyměnily pár překvapených pohledů.