Endor

Když už tak rokujeme, pověste mi své příběhy, ráda bych si je poslechla. *Nikdo se k tomu nemá* No tak, dobrá, povím Vám znovu ten svůj, někteří z Vás ho již slyšeli, jiní ne. Doufám že poté co ho dopovím se přestanete ostýchat a pořádně se o sobě rozvykládáte !
Asi bych měla začít o tom, jak jsem se na Endoru vlastně objevila., bohužel, sama to dost dobře nevím. Jednoho dne jsem zde prostě byla. Měla jsem ze začátku velké štěstí, jelikož jsem v jednom daugasském lese narazila na očividně zkušenou dvojici Živoucích, která se mě ujala. O našem seznámení vám prozatím nepovím, jelikož to je jiný příběh a nemá s tím, co chci vypovědět nic společného. Endorského vzduchu jsem se poprvé nadechla za chladné noci, poblíž Medey. Věřím, že tato skutečnost mi předurčila všechny mé klady, které jsou většinou Živoucích označovány spíše za zápory. Žila jsem tehdy ve středu nejkrásnějšího z lesů endorských se kterým, díky mým opatrovníkům, jsem žila v dokonalém souznění. Tya a Terym byli již od našeho prvního setkání pevně rozhodnuti, že z nezkušené tulačky bude také druidka, jelikož nadevše milovali přírodu a tak jsem se společně s nimi měla stát jedním z jejich ochránců. Díky tomu, že jsme žili takto odříznuti od světa, od všech zbytečných zábav a Živoucích, mohla má výchova a poznávání Endoru nerušeně probíhat. Má milovaná Tya mě učila rozeznávat květiny, stromy a různé lesní plody, rozumět zvířatům, dokonce se mě snažila vštípit i základy magie. Musím však přiznat, že to mě nikdy nebavilo, což se na mých výsledcích výrazně podepisovalo. Neměla jsem zkrátka talent. Stejně tak to bylo i s lukostřelbou, k té jsem rovněž nebyla předurčena. Jediné, v čem jsem opravdu vynikala bylo plížení, schopnost splynout s přírodou, zkrátka nepozorovaně se pohybovat po lese i kdekoliv jinde. Milovala jsem, a stále miluji, ten pocit být neviditelnou. Také v manipulaci s pastmi jsem si počínala velice zdatně, stejně jako v používání krátkých mečů, nožů a jiných čepelí které se mi pohodlně vešli do mé drobné ručky. Tya i Tyr z toho byli ze začátku nešťastní, snad i zklamaní, avšak nezbylo jim nic jiného než se s tím smířit. Já se jim to vše snažila vynahradit svou nehynoucí láskou a nadšením, které u nich viditelně již scházelo. Skoro jako by přivolávali Zmizení. Občas za nimi chodím do našeho věčného lesa, posezení s nimi je vždy velmi inspirující, dá se říci dokonce ulehčující. Tak běžel čas, ze svěžích nadšených medvědů se stali staří bručouni a z nezkušené, tápající elfky se stala rozhodná a sebevědomá Shay. Tou dobou mě začínal les pozvolna nudit, proto jsem vyjevila lesním strážcům svou velkou touhu, touhu odejít. Touhu poznat svět se všemi klady i zápory. Kupodivu mi nebránili, jen byli trochu smutní. Vyzbrojena jen svým oblíbeným nožem, starou černou robou s kápí, a chutí poznat Endor jsem vyrazila na cesty...
Ulice Daugasu byly ohromné. Pohybovali se po nich Živoucí všech ras i řemesel, viděla jsem orkské válečníky, paladiny z řad lidí, dokonce jsem jednou ve stínu zahlédla i drowského mága, s víčky přivřenými a zrakem typicky sklopeným k zemi. Mé nadšení a údiv později nahradil další, daleko palčivější pocit. Byl to hlad. A tehdy jsem poznala další ze svých darů, dar krást. Naštěstí jsem brala, a stále beru, zlodějnu jako pouhý sport, příležitost procvičit své schopnosti, zkratka pouhou zábavu. Někteří z živoucích se baví lovem nebohých zvířat, berou jim život, život bez možnosti vzkříšení, avšak já jim neberu nic krom peněz či zajímavých věcí. Má róba, která utajovala mou totožnost a nepřitahovala zvídavé oči, se mi v tomto mém sportu, spolu se schopností neslyšného pohybu převelice hodila. Později se přidala i schopnost bleskově hmatem poznat co asi má kdo ve svém ruksaku a požívání paklíčů. Dle mého názoru je pocit neslyšně se přikrást ke strážnému, zběžně ho prošacovat, případně se i o něco obohatit prostě nepřekonatelný. Zloděj však nikdy nesmí přestat dávat pozor, je třeba neustále se dívat přes rameno, zkrátka být neustále ve střehu. I já jsem tyto zásady jednou porušila, i když v tomto případě nešlo ani tolik o selhání jako spíš o smůlu. Jednoho vlahého večera jsem se bezcílně toulala po ulicích, když v tu jsem spatřila (nebo spíše zaslechla) jakého si žoldáka vracejícího se v podnapilém stavu z hostince. „Snadná kořist“ pomyslela jsem si a vykročila směrem k němu. Váček houpající se mu kolem pasu vypadal docela plný, navíc visel pouze na jednoduché karabině. Ani jsem se nenamáhala ho odříznout, chtěla jsem ho prostě jen sundat. To by samo o sobě bylo velice jednoduché, kdyby se do toho ovšem nepřipletla překážka v podobě zadrhnutých nití z vojákovi košile v té nebohé karabině. Nevšimla jsem si jich. To žoldák v tu ránu vystřízlivěl. Vytasil meč, z vysoka se napřáhl a.. a v tu vyplynula na povrch poslední mých “předností“. Bleskově jsem šáhla do levého rukávu, vytasila dýku a namířila ji přímo proti vojákovu břichu. Tato schopnost rychlé reakcemi již mnohokrát zachránila život, minimálně mě zachránila před šatlavou. Avšak za jakou cenu.. Tenkrát to bylo poprvé,co jsem zabila živoucího. Doufala jsem, že také naposled. Od té doby sem se jen tak potulovala světem, a prošla snad všechna endoská města, včetně zlaté pokladnice Medey. Jednoho dne jsem v hostinci zaslechla, že místní velitel posádky dostal na starost převoz velké sumy do sousedního města. Údajně měl být uskutečněn velmi brzy. „Nu, to nemám času na zbyt“ pomyslela jsem si „ukrást peníze při převozu by bylo zbytečné riziko.. i když dům plný vojáků.“ S těmito úvahami jsem došla až k hledanému stavení. Byl to velký dům s několika přístavky se zamřížovanými okny. Bohužel v jednom z těch přístavků měl být i pokoj velitele. Vniknutí okenicí bylo tedy vyloučeno. Jak jsem tak pozorovala ten dům, v hlavě se mi začal rodit velký plán. Zjištění, že dnes budou mít vojáci malou soukromou oslavu se mi převelice hodilo, je zajímavé a užitečné sedět v některém z tmavých koutů hospody a jen naslouchat hovoru ostatních. Dokonce jsem zaslechla i jméno kuchaře, který má zařídit přísun jídla a pití. Pak již jen stačilo zajít k alchymistovi. Koupila jsem silné uspávadlo a pro jistotu i lahvičku jednoho prudkého jedu. Ještě ten večer jsem využila toho že již zmíněný kuchař musel zastat většinu práce sám a postupně ochutila veškeré jídlo „práškem sladkého spánku“. Pak nezbývalo než čekat. Ustlala jsem si v koruně stromu stojícího kus od strážnice a pozorně se rozhlížela, tento večer nebylo času pro chyby. Zanedlouho kuchař s několika málo pomocníky dorazili a splnili nevědomky svou veledůležitou úlohu v mém plánu. Svůj věrný nůž jsem řádně otrávila, slezla ze stromu a ukryla se kousek od dveří. V tu vracející se kuchař otevřel dveře a se svými společníky odkráčel. Bleskově jsem chytla dveře a pouze je přivřela, abych je mohla ve vhodnou chvíli opět otevřít. Nato jsem přitiskla své dlouhé elfí uši na dveře a začala pozorně naslouchat. Účinek uspávadla byl naprosto dokonalý. V pití by sice bylo účinnější, avšak kapitán posádky by těžko nechal nalít i těm co měli hlídat. Po chvíli hovor zcela utichl a já mohla začít. Tiše jsem vklouzla do dveří. Dům nebyl zas tak velký jak se zvenčí zdálo, proto najít velitelův pokoj bylo dílem okamžiku. Zlatem kovaná truhlice se tyčila přímo na stole. Olejem jsem promastila panty, aby nevrzaly, stejně tak i petlici. Paklíč v mých ručkách byl hotový hudební nástroj. Zámek byl dosti složitější než jsem čekala, avšak nakonec podlehl a já mohla začít plnit několik svých měšců zářivými zlatými mincemi. V tu .. co to ? Zaslechla jsem dusot nohou, které bezpochyby mířili přímo ke mně. Ve dveřích stanul vysoký mladý voják. Jistě se vrátil dříve z obhlídky a když uviděl své přátele hned se rozběhl sem. Mladík rozvážně tasil a pomalu se sunul proti mně. Neměla jsem šanci, v přímém souboji jsem nemohla za žádnou cenu obstát. Přesto jsem tasila svůj nůž a pokusila se o rychlý výpad. Protivník ho bez problémů vykryl a holou rukou mě srazil k zemi. Kápě se mi svezla na ramena a záře svíce zdůraznila můj obličej. Muž stanul v němém úžasu. Snad nemohl uvěřit tomu, že proti němu stála žena. Každopádně jsem jeho dlouhého zaváhání využila. Vyskočila jsem a bodla ho svou dýkou kamsi do boku, on se zapotácel a dal mi tím šanci se kolem něj prosmýknout a zmizet v temné noci. Øekla bych, že jed zapůsobil. Smrt a obživení mu jistě dalo zapomenout na mou tvář. Já se ovšem pro jistotu ztratila z města a vydala se do lesa užít zaslouženého klidu a rozjímání uprostřed přírody.

*ke kašně v tichu noci přiletěl malý, krásně modrý ptáček. na její okraj odložil pergamen jež nesl a pak se za tichého zpěvu rozplynul v obláček a zbyl po něm jen odraz na měsícem ozářené hladině. v dopise stála tato slova, určena jen jeděm očím.*
Aiya!
Je tomu již dlouho co jsme se spatřili poprvně, kdy jsem tě uvedl do cechu. Stejně tak je tomu již dlouho co jsem byl znám jako Vrána. Chci ti drahá přítelkyně vyprávět, jak se se mnou teď věci mají.
Jednoho chladného rána jsem se probudil na molu mezi lodními lany kde jsem předchozí noci ulehl. Nespal jsem předtím celé dny a tak mi spánek dodal mnoho sil. Rozhodl jsem se opatřit si něco k snědku, inu vydal jsem se na trh. Obchodníci byli ještě rozespalí a tak jsem posnídal bohatě na jejich účet. Vzpoměl jsem si, že v hlavním městě se dalšího dne má konat slavnost a vydal jsem se na cestu s tím, že si zase jednou v davu trochu přilepším. Druhého dne jsem na slavnosti probral pár kapes a odřízl pár váčků od pasu. Asi po týdnu kdy jsem vše rozprodal a nemohl jsem se zbavit jen svitků s kouzli rozhodl jsem se, že se vrátím do Daugassu do cechu. šel jsem nocí a protože jsem opět několik nocí nespal dolehla na mne únava. Dorazil jsem do malé výsky a udělal si pohodlí na jednom stromě kousek od hraničních domů. Svitky co jsem choval u sebe jsem neměl kam uložit a tak jsem uvažoval že je hodím do řeky kousek ode mne. Začal jsem si je pročítat, mají-li pro mne nějakou cenu a v tom se můj život zmněnil. Nikdy jsem se kouzlům neučil, ale vždy jsem cítil k mágům určité pouto. Po tom co jsem zopakoval slova na svitku vyšlehl z konečků mých prstů blesk a podťal malý stromek stojící na břehu řeky. V údivu jsem spadl ze stromu a rovnou k nohám nějaké postavy v róbě. "Vítám tě, Vráno." řekl muž, jak jsem si domyslel mág, a pousmál se. "Odkud mě znáš dědku" vyhrkl jsem. "Doufal jsem, že tě na toto místo cesta jednou zavede. Prosím následuj mne.", odvětil. Stále udiven předešlými událostmi a a ohromen tou silou jsem nebyl schopen jinak, než ho následovat do vysoké kamenné věže. Vyprávěl mi o mnoho věcech a objasnil mi i proč mne tak dobře zná. Dozvěděl jsem se že má matka byla elfská kouzelnice a otec též. Oba však padli při obraně elfského údolí před orky a mně Anriel, tak se stařec jmenuje, uvedl do bezpečí ke svému příteli kováři. Jsem tedy elf a ne poloviční elf jak jsem se vždy domníval. Magie mne natolik uchvátila, že jsem se dal na její studium. Přijal jsem také jmého, jež mi dali rodiče, Vítr.
Tak se to nyní má se mnou, a ty má přítelkyně, žij
do našeho příštího setkání dobře. Tenn' enomentielva...
*když svitek dočetla rozplynul se stejně jako pták předtím a po dopise zbyla jen vzpomínka*

Ja tedy tez povim svuj pribeh...
Stalo se to driv nez sem se setkal s krasnou elfkou menem Shay....
Jednoho dne jsem se prochazel po starem molu ve vzdalene zemi, ktere se rika Kelevar.... Nevim proc sem byl tehdy na tom molu, snad mne lakalo samo more, nebo objeveni noveho sveta... Jenze mne z techto krasnych myslenek vyrusil pokrik, spise to bylo zaklinadlo ci co, vim jen ze sem vydel osobu ktera na mne ukazovala a pak jen tmu... Probudil jsem se na nake lodi, nezname nemoh sem si vspomenout kdo sem, cim sem byl.. co jsem umel.. Me obleceni naznacovalo, ze jsem zdrejmne vladl magii, ale jakou? Na to jsem si nemohl vspomenout... Od kapitana lodi jsem se dozvedel, ze tato lod pluje hledat novy svet, ale jak sem se dostal na lod to mi nerek... Po nekolika dnech dlouhe plavby lod zastavila u neznameho sveta.. Vystoupil jsem a od mistnich lidech jsem se dozvedel, ze toto Mesto se nazyva Madea a svet Endor. Vydal jsem se do lesa a premyslel o tom co se stalo... A najednou se predemnou objevil ohromny obr, ktery mel dve hlavy a hnal se na mne.. Utikal jsem, ale neco mi rikalo:vzdit to znas, jsou lhci neutikej neublizi ti neveril jsem tomu a utikal dalobra jsem setrasl a tehdy jsem potkal krasnou elfku... Jmenovala se Shay, chodili jsme spolu a pomahali si, ale jednoho dne jsem Shay stratil, hledal jsem ji, ale dosel jsem do mesta Harbour, byl jsem nestastny, ale rekl jsem si treba se znovu potkame... Toto prani se mi splnilo, ale již sem ovladal magii zeme, ale Shay byla porad krasna, jen ja se zmenil byl jsem mnohem starsi a v obliceji mnoho vrasek, ktere mi zustali z hruz ktere jsem vydel a z ran ktere jsem utrpel...

Dobře tedy, zde jest i můj příběh. Není zrovna krátký, ale mám za sebou hezkých pár let a ne vše lze zestručnit. Abych nezapomněl, v poslední době s údivem zjišťuji, že mnozí již můj příběh znají, ačkoli netuším, jak je to možné. Pokud jsou zde i tací, není třeba poslouchat vše.
Jmenuji se Fingolfin, syn Finweho a sličné Indis z Vanyar, druhý vůdce noldorského oddílu elfů v předaleké Středozemi. Můj život započal dlouho před tím než, jsem vstoupil do Endorských lesů.Své mládi jsem strávil ve Valinoru, zemi za mořem, která je smrtelným odepřena. Dlouho a šťastně tam žil můj lid. Noldorští řemeslníci, nejzručnější a nejnadanější ze všech oddílů eldar vytvořili v té době mnoho děl, která po právu vstoupila do písní o těch dávných dnech. Z hlubin země jsme jako první vynesli drahokamy a obohatili jejich krásou celý Tirion, nejnádhernější ze všech sídel v tom světě, pradávné město vznešených elfů. Avšak nejproslulejší dílo vyrobil můj bratr Feanor sám. V oněch zapomenutých časech vytvořil Silmarily, tři kameny jež přinesly noldor největší slávu i nejtrpčí hoře a ve kterých byl (jak praví moudří) uzamčen osud celého světa. Drahokamy naplnil světlem, které bylo dříve než Slunce a Měsíc a toto světlo uzavřel do obalu z látky, jejíž pravou podstatu nikomu nezjevil a nezjeví. Nikdy již nebyla vytvořena věc podobné krásy a moci. Je zbytečné dále popisovat Silmarily, neb to náleží pouze mému bratrovi.Vrátím se tedy k své vlastní minulosti. Po tom co Feanor dokončil své dílo, celý Valinor přišel, aby se potěšil krásou tří Kamenů. I bohové tenkrát vzdali hold nejnadanějšímu z elfů, avšak byl mezi nimi jeden, který již dlouho nenáviděl vše živé, čemu nemohl panovat, co si nemohl podmanit a ze všeho nejvíce nenáviděl noldor, protože nám záviděl naše dary a naše štěstí. Ten se kdysi jmenoval Melkor, avšak to jméno pozbyl a později byl znám jako Morgoth (pro ty, kdož neovládají vznešený jazyk to znamená "Temný nepřítel světa"). Když pohlédl na Silmarily, zatoužil po nich a nenávist v jeho temném srdci ještě vzrostla. Už ve chvíli kdy s úsměvem chválil bratrův výtvor, přemýšlel jak na Silmarily vztáhnout ruku. Události které následovaly se dají popsat jen stěží, Morgoth v divoké nenávisti zničil zdroj světla, které Feanor vetkl do Silmarilů a unikl z Valinoru, aby se stal prvním Temným pánem.Nato byl bratr bohy vyzván ,aby otevřel Silmarily a vzdal se jejich světla,které jediné by mohlo uzdravit rány zasazené Morgothem. Ten byl však příliš chytrý aby něco takového připustil a v tu hodinu přišel k Feanorovu domu, zmocnil se Silmarilů a na prahu prolil první krev v Blažené říši. Zabil Finweho, našeho otce, který se mu postavil do cesty.*sklopil hlavu a po chvíli pokračoval dál* Později si ve Středozemi vybudoval svou pevnost, ve které si nasadil železnou korunu a prohlásil se pánem světa. Když jsem se toto všechno dozvěděl, přistoupil jsem na návrh Feanora, totiž opustit Valinor a vyzvat k souboji Zkázu na jejím trůně. Vyvedli jsme v té době z Blažené říše téměř všechny noldor a to i proti vůli bohů. A zde začíná naše prokletí. Jak jsem již napsal , Valinor leží za mořem a bez lodí nebyla naděje, že kdy spatříme opačný břeh. Požádali jsme tedy o pomoc své telerijské příbuzné, neboť tak jako noldor milují dary země a díla obratných rukou, telerijská srdce jsou vázána k hudbě vln a svých lodí z bílého dřeva s bílými plachtami si cení nade všechnobohatství světa. Snad právě proto tehdy odmítli se jich vzdát v náš prospěch. Feanor však ve svém hněvu uvěřil, že sami Valar otrávili srdce teleri, aby nás uvěznili ve Valinoru. To však nebyla pravda. Vím, že bratr by to popřel, avšak tenkrát to byl Morgothův hlas vycházející z jeho hrdla. Dlouho předtím než utekl z Valinoru, promluvil k Feanorovi a vnesl do jeho srdce nenávist k bohům, která nikdy nevymizela. Byl to Morgothův hlas, který vydal pokyn k útoku. V tu hodinu zabíjeli elfové elfy a Temný pán se smál, protože tak to plánoval. S rukama rudýma krví příbuzných jsme dali dohromady všechny lodě z přístavů. Marně Olwe, vládce teleri, žádal Valar o pomoc, Mocnosti do bitvy nezasáhly, avšak po jejím skončení se nám zjevil Mandos, Hlasatel soudu, a pro naše činy uvalil kletbu na všechny noldor, kteří se s ním nevrátí a nebudou hledat odpuštění u soudu bohů. Bratr se mu vysmál do očí, poslal ho zpět s opovržlivými slovy a chystal se k nalodění. Telerijských lodí však nebylo dost na přepravu celého obrovského zástupu, takže se Feanorův lid přeplavil jako první. My ostatní jsme se dostali přes moře o něco později, neboť se objevily problémy, které je zde zbytečné popisovat. Ve Středozemi jsme potom vedli dlouhou a (což jsme tenkrát ještě nevěděli) beznadějnou válku. Někdo bojoval ve jménu Silmarilů , někdo pro země kde se narodil a které nehodlal nechat skřetům a já s mými příbuznými především pro pomstu otcovy smrti. Veškerá snaha však byla marná, Feanor byl zabit plamenným bičem Morgothova balroga brzy potom co dorazil, já padl o něco později (podle našeho počítání času). Když se ukázalo, že čtvrtá bitva s Temným pánem skončí neodvratně porážkou téměř všech noldorských domů, nehodlal jsem čekat až si i pro mě přijdou jeho armády, nasedl jsem na svého koně a vyjel před vrata Morgothovy pevnosti, abych ho vyzval na čestný souboj. Ranil jsem ho tak, jako žádný jiný tvor co kdy žil ve Středozemi a padl jsem se ctí po hrdém boji, jenž byl hoden mého jména. Nicméně prvorozeným ( elfům) není souzeno zemřít tak jako lidem. Podle Sudby mě nyní čekalo věčné zajetí v síních Mandosu, ale Varda spolu s Tulkasem mi vymohli tuto "milost". Pouta, jež mě držela ve Středozemi byla přetrhána a já byl vyhoštěn do jiného světa tak jako mrzký člověk po smrti. Od té doby stále tápu, zda jsem ještě pravý elf. Tak jsem přišel sem. Probral jsem se hluboko v lesích a vše co mi zbylo, byla dýka za opaskem. Po chvíli se mi podařilo dojít až k osadě šlechetných hraničářů, kde se mě ujal mistr Robin. Netrvalo dlouho a přijal moji přísahu věrnosti lesům a ze mě se stal hraničář bloudící dnem i nocí ve snaze uchránit lesy před zlem. zde jsem začal nový život, který hodlám prožít stejně jako ten minulý - hrdě až do konce. *odmlčel se svlažil vyprahlé hrdlo douškem vína*

“Øiďte se přísahou!“ to byla poslední slova jež slyšelo mých sedm synů předtím než jsem zemřel. Avšak nač začínat koncem když začátek je mnohem šťastnější. Narodil sem se jako syn Velekrále Noldor, krále veškerých elfů jež odešli ze Středozemě do zaslíbeného Valinoru. Mou nádhernou matku sem nikdy nepoznal neb všechna její krása a síla přešla do mě. Muj otec Finwe jí dlouho oplakával. Dala mi jméno Curufinwe, však všichni mě znali jako Feanora, což v jazyce lidí znamená Věčný Oheň. A jako neuhasínající oheň sem vždy byl. Se mnou poznali Noldor největší slávu a zároveň i největší hoře. Sílil sem rychle a mé srdce již od mala prahlo po vědomostech. Pojmul sem za ženu dceru dotehdy nejlepšího pozemského kováře, jež mě rychle učil všemu co uměl. Mé znalosti se zdokonalovali a brzy sem předčil svého učitele. Po dlouhých týdnech bádání sem stvořil nejslavnější a nejkrásnější dílo jenž kdy kdo stvořil a stvoří. Stvořil sem obrovské nádherné diamanty do nichž sem uložil světlo dvou Valinorských stromů jenž osvětlovali celou zaslíbenou zemi Amanu. Nikdo nespatřil doposud takovou krásu , jenž já Feanor sem stvořil pro svůj lid. Nazval sem je Silmarily! Můj otec k mému smutku znovu se oženil a splodil dva další syny. Nepřilnuli mi k srdci a já stále častěji opouštěl sem rodinné sídlo a toulal se sám krajinou a učil se poznávat přírodu a zvířata. Na mých cestách často mluvil sem s jedním z Valar, místních bohů, Melkorem později nazývaným Temným pánem, jenž tenkrát přicházel s úmyslem vnést neklid do mého srdce a nenávist vůči Valar. Nikdy sem mu nevěřil avšak za spoustou lží se ukrývala zrníčka pravdy. Právě proto dal sem ve skrytých chodbách a kovárnách naší domovské pevnosti počít slévat zbraně a krásné zbroje, neboť sem věděl že cosi zlého se blíží. Měl sem pravdu. Přišel den kdy celá obloha potemněla a na nebi zářili jen hvězdy tak jak jsem to znal ze svých toulek po Amanu, kdy došel sem tak daleko kam světlo z Valinorských stromů nedolehlo. Nikdo nevěděl co se stalo a pouze posel od Valar jenž mě měl neprodleně odvést k nim do pevnosti naznačoval že cosi velkého se stalo. „Chceme tvé Silmarily, Feanore, jsou to jediné věci jenž uchovávají světlo Stromů a můžou tak svítit místo nic,“ pronesl vládce Valar Manwe,“ Morgoth utekl a vrátil se obestřen temným mrakem a s pomocí zlých sil vysál a zahubil oba dva Stromy.“ „Nikdy vám je dobrovolně nevydám“ pronesl jsem v odpověď,“Silmarily byli vždy mé a mého rodu a já je nikdy nesvěřím do jiných rukou. Budete-li si je však chtíti vzíti silou nemám sil vám v tom zabráni“ „Jste ve svobodné zemi Feanore, a nebudeme ti brát nic silou, pokud ty sám si to nebudeš přát,“ pronesl Manwe a velké zklamání bylo slyšet z jeho úst. V tu chvíli přichvátal posel jenž spěšně vykřikl pro mě tak hrůznou zprávu. „Olwe byl zabit při obraně svého hradu, a Melkor ho celý vyplenil.“ Jako bych tomu stále nemohl uvěřit, běžel jsem co nejrychleji k našemu sídlu na severu země a již z dálky viděl temný kouř. Vrhl jsem se k tělu mrtvého otce u prahu a začal plakat. Mých sedm synů, jenž bylo se mnou u Valar, mlčky přihlíželo. Vzlykot přešel v smutek, smutek v hněv a hněv v nenávist. Silmarily byli také pryč. Melkor vzal vše důležité. Vrátil jsme se zpět k Valar a pronesl slova jenž zpečetila osud můj i mého lidu… Nazval sem Melkora Morgothem a proklel jeho jméno na věky. S ním proklel sem i veškeré Valar jenž mohli za to co se stalo, neboť oni mě odlákali z mého domu a tak čelil Morgothovy můj otec sám. Ani sem se jejich lsti nedivil, neboť oni i Morgoth jsou z jednoho rodu, stejná krev. Už když nás odvedli ze Středozemě dělali to se záměrem vzít nám naši krásnou zem a schovat jí pro druhorozený národ, lidi. Má slova byla strašlivá a plná nenávisti avšak nebál sem se hněvu Valar neboť ja jsme Feanor Nehasnoucí plamen! Tehdy na tamtom místě sem složil strašlivou přísahu. Budu pronásledovat Morgotha klidně až na kraj světa dokud nebudu držet své Silmarily znovu v dlani. A každý kdo by v tom chtěl zabránit ať už elf, člověk, zvíře či Valar se setká s mým mečem a zaplatí životy. Tak sem přísahal při samotném Manwem. Mí synové připojili se ke mně v této strašlivé přísaze a s tím jsme odkráčeli ze síní Valar. Meče jenž jsem dal kdysi ukovat se nám teď hodili a zakrátko vyrazil obrovský průvod Noldor k pobřeží Amanu. Mí bratři a jejich lid se ke mně připojili a tak pouze jen velice málo elfů zůstalo ve Valinoru. Dorazili jsme na pobřeží do míst kde sídlili Teleri, elfové jenž uměli stavět velké lodě. Odmítli nám je vydat a tak já držev se své přísahy pobil sem spoustu z nich a lodě si vzal násilím. Spoustu z nás bylo ohromeno tímto činem a nesouhlasili s ním avšak já věděl, že pouze rychlé jednaní může Morgotha zastavit. Bohužel ukázalo se že lodí není dostatek a tak sebral sem v noci své syny se svými nejvěrnějšími vydal sem se přes moře a zanechal svého bratra Fingofina na pobřeží Amanu. Nikdy sem se nedověděl co se s nimi stalo. Konečně plavba skončila a mi se šťastni znovu vylodili zpět ve Středozemi. Však náš pokojný čas netrval dlouho neboť jsem zámerně vyhledal Morgothovy síly a střetli jsme se V nelítostné řeži. Při pohledu na Morgothovy zástupy hněv můj zaslepil mé smysly a já běžel daleko před vojáky svými. Probil sem se až do středu Morgothovy armády a nepočítatelně skřetů padlo pod mým ostřím však nakonec několikrát težce raněn od temných polobohů nazývaných Balrogové padl jsem k zemi vyčerpán a nemohl jsem pozvednouti svůj meč. Jen díky odvaze svých synů byl jsem vynešen z bitevní vřavy. Krátko poté opustila má duše Středozemi. Však elfové neumírají jako lidé a je jim předurčeno po smrti přejít do síni Mandosu a tam obléci nové tělo a vrátit se zpět do normálního světa. Avšak hněv Valar stíhal mě i zde a místo toho abych mohl pokračovat ve svém boji mě přemístili do světa úplně jiného, nazývaného Kelevar. Znovu jsem si uvědomil jak krutí Valar jsou. Neměl jsem nic jen pár zlaťáků, luk a pár šípů. Valar mě připravili i o mé schopnosti avšak nikdo nedokáže zkrotit mojí ohnivou duši. Začal jsem tvrdé pracovat ve světě plném lidí. O to vetší byla má radost když jsem se potkal se svým synovcem Finrodem a později i bratrem Fingolfinem. Podařilo se mi i znovu získat úctu jiných lidí a postavení když jsem se stal Guildmastrem guildy Fenomenu. To pro mě byla největší čest jenž jsem za svůj život poznal. Za Fenomen bych položil život a střežím ho stejně bedlivě jako dříve Silmarily. Kdokoliv se špatnými úmysly vůči nám nechť se střeží neboť já jsem
Feanor, Nehynoucí plamen, Velekrál Noldor a Guildmaster Fenomenu.

*zde konci stary papir a na nove listy bylo odpsano rudym inkoustem nekolik vet*


Jak vse zacina musi i vse skoncit... V zemi Kelevarske dobyl sem mnoha titulu... Stal jsem se Guilmastrem guildy jenz se brzy vysplhala az na vrcho hierarchie. Stal sem se Kralovym nejblizsim pritelem a pomocnikem jako vudce jeho Rytiru. Vsak zrada, lest a pretvarka zmenili beh dejin a nas kral byl zavrazden... Nebylo komu bych slouzil! pratele kterym sem veril ukazali se jako falesni a ja propadl zoufalstvi. Rozpustil sem Rytire a zacal sem se chystat na odchod. Muj bratr Fingolfin jenz mi vzdy stal po boku odjel se mnou... Cas elfu skoncil! Kdyz nase lod odrazela od brehu a mirila k Valinoru zemi zaslibenych nechvali jsme za sebou zemi plnou chaosu a zla. Nikdo se neotocil...

Vsak Valar ani tentokrat nepomohli nam dostati se do zeme jenz nam nalezi, Do valinoru a nas na mori stihla hrozna boure! Vlny dosahvali vysky tri rostlych muzu a pohravali si s nasi lodi jako se skorapkou... Te noci sem videl bratra na posled. Te noci zhaslo svetlo v jeho oc kdyz prepadl pres zabradli a more ho spolklo. Te noci zahorklo me srdce!

Boure skoncila tak rychle jak zacala a ja pristaval k pevnine... Nic nebylo co by mohlo ulehciti muj zal! Prisahal sem ze kazdy z nevznesene rasy, kazdy nepritel prirody, zastance Valar a clovek jine nez Vznesene rasy Noldor bude trpet za sudbu jenz Valar na nas uvrhli!

Feanor Nehynouc plamen


*na poslednim liste je dopsana mala poznamka*

Nekdy se mi zda ze v ocich pritele jenz sem v techto zemi potkal Rovyniona vidim stejne svetlo jako v ocich meho bratra.... Ba elfove nikdy neodhazi do sini Mandosu navzdy!

Vitam vsechny cou sou na tomto srazu vitam i gm(pokud tma budou) proste vsechny co se ucastni urcite me velka cast sveta zvaneho Endor zna.Dofuam ez se kazdemu z vas muj pribeh bude libit a budete mit hodne screnu z nej a kazdy bude stihat cist:).Takze poslouchejte zaciname!.

Takze kdysi davno kdyz me muj otec vykopl z domu a dosahl jsem 18. roku jsem se jen tka potloukal po meste kdyz v tom sem uvidel stareho dobreho kamarada larse.Mel jsme v kapse par zlataku a tak sem se ho zeptal jestli by me neprovezl nekde po endoru.Rekl ze za mesni poplatek ano.Zaprahl tedy sve 2 ore a jeli jsme na dlouhe putovani po endoru.
Bloudili sme po tajemnich a hlubokych lesich kdyz se me lars zeptal cim bych tak chtel byt rek jsme mu ze nevim tka me zavezl na par mist kde se uci ruzna povolani.Prvni sme jeli pres hluboky cerny les.Oba sme meli veliky strach ze na nas odnekud vyskoci nejaka potvora nebo nejaky zloduch ci bandita.Jeli sjem po dlouhe hlinene ceste obcas nejaky ten kaminek a v tom vidime brany cechu druidu.Lars me hned poucil ze to je cech druidu a ze to je nas cil.Tak sme se tam teda vydali podivali jsem se po cechu nakoupili zasoby ja si promlvuil s ucitelem drudiu a rek jsem larsovi at jedem jinam takze jsem jeli do cechu rangeru jeli jsme v prirode obcas za nama vybehl vlk nebo hyjena ci medved.Nastesti jsme jim uspesne ujeli tak sme pokracovali v ceste dal a dal az sme dojeli do cile cecu rangeru.Kone se napili a odpocinuli si po dlouhe unavne cese.Ja si stracil probrat u ucednika co takovy zpravny ranger obnasi atd. Nezamlovaulo se mi to tak sme druhy den pokracovali dale v ceste.Tentokrad sme jeli do cechu heretiku.Rekl ze budeme muset prestoupit na lot kterou ma jeho znamy rybar a ze se setkame kosuek od rangeru u oceanu tak jsem jeli.Rybar uz tam na nas cekal tak sme tedy odpojili kone od srotovnika(prevoznikuv vozik):) a dotahli je na lod a pluli sjme. Pluli sme dlouho do noci a potkali velkou bouri ktera nas malem prevratila.Ale dojeli jsem dobre bez ujmy na zdravi a tak jsme zakotvili u ostrova na kterem ma byt tajemny cech hereticu skryvajici se v podzemi.Precetli jsme si velkou ceduli vstp na vlastni nebezpeci a tedy se stracehm sme vkrocili do brany.Ocitli jsme se v podzemi vsude zarily louce a kemana dlazba nas dovedla k nekolika prodejcum nejakych veci,vypadaly jako nejaky koreny site a perly.Nevim na co a k cemu to meli ale urcite se to dozvim vcas od ucitele hereticu dosli jsme az k nemu a on mi rekl o uceni a co obnasi stat se hereticem rekl mi ze budu ovladat temnou magii a vyvolavat velke a mocne demony.Zaujalo me to tak sem prijmul uceni heretica chodil jsem an uceni a za par let jsem se stal konecne mocnym hereticem.Ucitle me jen chvalil jak rychle a dobre se ucim, ale pritom ze me skrabal pekny palky zlataku za uceni.Nakonec za par let sem dokonce moch vyvolavat i slavne demony a sumy.Zjistil sem ze sou mocni a vydrzi urcitou dobu a poslouchaji jen toho kdo je vycasti.Pozdeji jsem si nasel partu lidi kteri si rikali Legions of hell.Sedl sem si s nimi v daugastske hospode a pridal se k nim od tech dob rozdavame jen kily vrahum a slavu svetu endorskemu.Timto chci slavnostne prisahat ze pokud me zvolite vasim zpravcem tak budu ctit zakony endoru a pomahat lidem co po me budou moc zadat a pomaaht tem lidem co budou mit problem s vrahy atd. BUDU POMAHAT VSEM SLUSNYM LIDEM!!!

Tak dofuam ze se vam poslouchalo skvele a moje povidani o mem dectvi se vam moc libilo dekuji za poslech naschledanou:).¨

Tak toto je moje postava Petr mocny heretik podle nekterych jedincu pochazi z bran pekelnych ja nevim posuzujte
mejte se Petr(Legion of Hell,heretic)


Edit:Jeste neco co bych poradil kamosovi adrianakovi

Adrien


Adrien nikdy nepoznala svoje rodiče, už jako malé mimino ji matka položila před dveře Daugasského kostela kde se jí ujali kněží. Adrien vyrůstala v kostele ještě s dalšími opuštěnými dětmi. Kněží byli k dětem velmi přísní.Adrien se tu ale díky jejich výchově naučila trošku číst a psát. Jakmile bylo Adrien 12let tak už pro ni v kostele nebylo místo, stejně tak jak pro ostatní děti stejně staré, některé děti odešli pracovat na pole, jiné do učení. Adrien však měla úplně jiný sen ….... Když jednoho dne přepadla banda headlessů stráže bylo hodně zraněných. Adrien bylo tehdy 10let a protože toho dne byli kněží na pouti v Paladin City neměl se o zraněné vojáky kdo postarat. V kostele zůstal jen jeden kněz a spoustu dětí.. Kněz potřeboval od nich pomoc a největší oporu našel právě v malé Adrien .. Rány ji šli zavazovat jako kdyby to dělala odjakživa ..Kněz si myslel že Adrien na tento svět poslal Bůh proto aby pomáhala lidem a proto se ji v tom rozhodl pomoci. Domluvil se tedy se svým přítelem a poslal ji na učení do chrámu na východ od Golden Mines Village kde se učni učili bojovat proti zlu. Adrien se zde zprva smáli, protože zde byla jediná dívka..Avšak každý kdo zde prošel těžkým výcvikem byl připraven postavit se zlu tváří tvář, a pomáhat těm kdo proti zlu taky bojují. Adrien všechny zkoušky zvládala dobře a tím si vydobila čest u ostatních kluků kteří ji postupem času brali téměř jako sobě rovnou, akorát ovládat těžký palcát a k tomu štít ji dělalo velký problém a proto se to snažila vynahradit kouzlením ve kterém vynikala. Adrien se taky velmi zajímala o alchymii, umění míchat všemocné lektvary ji připadalo velmi vznešené a proto se od jednoho mistra naučila míchat pár základních lektvarů, ale k jejímu zklamání se alchymii nemohla věnovat tak jak by si přála, protože na to neměla čas a ani suroviny, peníze neměla a vše co potřebovala k učení dostala od mistrů.. Když už se mistrům zdála Adrien dost připravena dali ji nějaký ten peníz a odeslali vstříc osudu.

ICQ - 307-760-630

Dark Angel

Info :
Rasa - člověk
Výška - 192cm
Váha - 99kg
Účes – Mohawk (prostě číro) Barva vlasů – černá
Vousy – bradka
Oči – hnědé

Povolání – Paladin, ochránce nevinných, stoupenec světla a oddaný bojovník za svobodu a spravedlnost ( za své ideály již několikrát položil život (-: )

Bydliště – Medea, bydlí s kamarády v malém domku blízko banky

Rodina – svobodný Děti - nemá


Nejčastěji se obléká u kovářky jménem Tridie. Ta mu dodává prvotřídní zbroje té nejvyšší kvality. Své zbraně nakupuje také u ní.

Jeho nejlepší přátelé jsou kněž Brinley, kacíř Lao Wu Ten (přátelství s kacířem je proti učení paladinů, ale již několikrát mu Lao zachránil život a stal se jeho dobrým přítelem a spolubojovníkem) a jediný ork, kterému věří a se kterým vyrůstal, s ním - ork jménem Plameňák.



Trocha z jeho minulosti

Ve světě Endor, ve městě Daugas žila spokojeně jedna obyčejná rodina.

Otec, povoláním hraničář, často doprovázel královské oddíly paladinů a žoldáků, které pronásledovaly nebezpečné lapky a vrahy. Dokonale znal přírodu v okolí Daugasu a přilehlých měst. Věděl, jak se pohybovat ve stínu, dokázal mistrovsky ovládat svůj luk a byl jedním z nejlepších stopařů ve svém povolání. Proto byl také vyhledáván jako průvodce královských gard zdejší krajinou.

Matka pracovala v místním kostele jako kněžka – léčitelka. Vyznala se v bylinkách a uměla léčit zranění obklady, ale i pomocí magie. Občas doprovázela se svým manželem skupiny dobrodruhů a léčila jejich zranění, která utržili v boji.

Jednoho jara se jim narodil syn. Nebyl mu ještě ani rok, když jeho otec opět vyrazil doprovázel královskou gardu. Tentokrát to byl úkol ještě nebezpečnější, než nahánění vrahů. Měl je doprovodit do orčí vesnice. Garda měla donutit orky odejít a vrátit vesnici původním majitelům, které orkové asi před půl rokem vyhnali. Z této výpravy se ale otec nikdy domů nevrátil ...

Jediné, co po otci zbylo, byl deník, který přineslo pár dobrodruhů, kteří se kolem vesničky potulovali asi měsíc po otcově odchodu.

„Dnes je 13. den výpravy. Konečně jsme ty tupé orky vyhnali. Ztráty byly velké, ale vítězství je naše! Večer se chystá oslava našeho triumfu ... Je večer a přípravy jsou u konce, oslava může začít!“ ...(další řádky jsou polité vínem a nejsou čitelné)... „Oslava je v plném proudu, ale tuším zradu... Zvěř se chová divně, ptáci splašeně poletují a Měsíc má barvu krve.“ ... (následující řádky jsou opět nečitelné ... z útržků ale odhadneme, že jde o píseň na oslavu vítězství) ... „Strážce vyhlašují poplach! Na obzoru se objevila armáda orků, jsou jich tisíce... nás zbylo jen pár desítek bojeschopných... Jdu se podívat na hradby, jak to vypadá.“ ... „Já to věděl! Mezi orky je i člen naší gardy ... také ork, nájemný žoldák, který nás zradil! ... Beru svůj luk a jdu na hradby bránit náš tábor... budeme bojovat do posledního muže!“ ... tady zápisky končí krvavou skvrnou ...

Víc toho již zřejmě napsat nestihl.

Otec padl bitvě. Orkové nenechali nikoho naživu. Po několika dnech našla tu spoušť skupina dobrodruhů a našla také otcův deník. Vydali se ke králi s touto nešťastnou zprávou. Král poslal posly k pozůstalým rodinám padlých bojovníků, aby jim ohlásily, co se stalo.

Matka se synem se odstěhovala do blízkého Paladin City, kde nadále pracovala jako léčitelka. Musela zůstávat v kostele dlouho do noci a pracovat přes čas, aby uživila sebe a svého syna. Proto byl syn často doma sám a potuloval se po městě. V Paladin City, jak název napovídá, sídlil cech paladinů. Paladinové jsou nejlepší bojovníci s mečem na celém Endoru a stoupenci Světla. Syn se často chodil dívat na výcvik mladých paladinů a tak, když mu bylo 10 let, se přihlásil do výcviku budoucích Paladinů. Tvrdě trénoval a cvičil se v boji s mečem, učil se jak nejlépe vykrývat rány štítem, jak ovládat základy magie Světla a jak si vyléčit rány, které utrží v boji. Když mu bylo 20 let, a stal se členem řádu paladinů, vyprávěla mu matka příběh o jeho otci. Dala mu i jeho deník. Celý si ho nevěřícně přečetl několikrát dokola. Byl v šoku, celý život myslel, že otec je v dalekém světě ve službách krále. V tu chvíli, když se dozvěděl pravdu, přísahal, že otcovu smrt pomstí! Pomstí otcovu smrt a stane se nejlepším paladinem, jakého kdy Endor viděl.

Tak se v něm zažehl plamen nenávisti, který v něm hoří dodnes. Jeho nenávist vůči orkům. Hlavně vůči těm divokým a krvelačným orkům, kteří žijí v přírodě, v jeskyních. Nenávidí je z celého srdce za to, co provedli jeho otci.

Na Endoru žijí různé rasy pohromadě. Elfové, drowové (temní elfové), lidé a orkové. Vůči elfům a drowům chová velký respekt a váží si jich, ale orkům nedůvěřuje a odsuzuje je. Nevěří, že ti orkové, co žijí ve městech a jsou civilizovaní jsou něco jiného než ti barbarští mimo města. Považuje je za tupé hromotluky. Jen velice nerad chodí ve skupině s orkem a už vůbec by s orkem nezůstal sám v jedné místnosti.

Po přijetí do řádu paladinů a odhalení pravdy o svém otci odešel z domu a potuloval se Endorskou přírodou. Chodíval sám cvičit své bojové schopnosti na hřbitovy v okolí Harbour City. Využíval svého umění posvětit zbraň magií Světla. Takto posvěcená zbraň zraňovala nestvůry, proti kterým byla posvěcena, dvakrát větší silou. O půlnoci se totiž po zdejších hřbitovech potulovala různá nemrtvá monstra. Ze začátku si troufal jen na slabé kostlivce a zombie, ale jak se jeho boj s mečem zdokonaloval, troufal si na stále silnější nemrtvé. Když už mu boj s kostlivci a zombíky nedával žádné nové zkušenosti, rozhodl se vrátit se do města Daugas. Ve zdejší bance se přidával k družinám dobrodruhů, kteří podnikaly výpravy do různých dungeonů v okolí a tím dále rozvíjel své bojové schopnosti. Tou dobou si začal říkal Dark Angel.

V Daugase narazil také na svého přítele z mládí. Jmenuje se Brinley a dal se také na cestu Světla. Jeho povolání je kněz. Je o něco málo zkušenější, než Dark Angel a je expertem na léčení zranění. V tom samém městě se seznámil také se starým a velmi zkušeným heretikem (kacířem) Lao Wu Tenem. Je to starší muž, který už vybojoval mnoho bitev a mnohokrát Dark Angelovi pomohl a tím se stal jeho přítelem. Ikdyž heretik je pravým opakem řádu Světla. Společně žijí v královském městě Medea. Mezi jeho přátele patří také jediný ork, kterému věří a považuje ho za přítele. Je to ork nazývaný Plameňák. Je mistr v boji v lehké zbroji se sekerou. Chodívali spolu na hřbitovy a učili se umění boje. Mezi jeho přátelé patří také mladý paladin Jacquess, kterého pomáhal osobně vycvičit. O Jacquessovi již dlouho neslyšel a jeho osud je mu neznámý.

Ve světě Endor pokračuje Dark Angelova cesta za dobrodružstvím, slávou a pomstou ...





No snažil sem se ) Jinak Lao Wu Ten se myslí současnej majitel, aby nedošlo k nějakejm dohadům a omylům

Cesta Dru

Předevšim než začnu vyprávět muj příbech chi se omluvyt.
Dlouho sem žila mezi elfi takže neznám tak moc dobře obecnou řeč .(dizlektik)

Narodila sem se přet sto dvaceti leti takže za svuj kratký elfi život sem už lecos vyděla .
Žila sem s matkou a dvěma sestramy všecky tři bily priestky a to ne ledajaké ,mnohokrát sem už vyděja jak zanímy chodily lide z dalekych měst.
Jednoho dne se v daugasu začal šířit mor bila sem neodbitna a vynutila sem si abich mohla jet s matkou a sestrama .

Ten osudnej večer sme vyrazily na cestu ,cesta nám ubíhala vcelku rychle .
Před soutěskou do daugasu nam začli komplikace potkalisme hordu hrdlořezu všudel leželi těla ma matka odražela utoky jak jen to šlo i mé sestri si nevedli špatne ja a mé kamení v dlaní moc škody nespachalo pak seto nějak zvrdlo napřed zavraždily mé sestri a pak matku v zachvatu beznaděje zachanit aspon mně *povzdech*.
Nebit jednoho heretika co viděl ten masakr sama bych uz bila mrtvá viděla sem na jeho sraně hordu přisluhovaču jenč mu pomahalý nikdy sem nic takoveho nevyděla .
Byl to krvavy boj pro vrahy heretik rozdaval ranu vedel rany posluhavoči znich šel strach a sama sem nechapala jak muzou tohodle muže poslechnout. Muj buch my přišel nicotnej oproti jeho schopnostech.
Heretik spoutal v soutěsce nestresný masakr ,jeho monstra drtily nepřatelé a proměnovaly v nehybna torza bez učelu.
Měla sem strach že až masakr ustane že mě zastihne podobnej uděl jako vrahy valejici se v šude po soutěsce.
Hledala sem tělo svich sester a matky nemohla sem je najit mezi ležicmy torzi, nakoce sem je našla vypadaly jako že spí.
Vlezla sem blíš k matčinu tělu a začla sem vzlikat a uražet bohi jak sem jen dovedla,mezitim Heretik dokončil dílo skazi.
Èekala sem kdi demon přide bliš a rozeka mé tělo, ale nic se nedělo heretik ohledaval těla padlich vrahů.
Po chvilce mě zaplavy beznaděje a strachu opustily zacala sem myt zlost přoč mě nenechal zemřit co jen budu dělat.
Heretik se ušklib a pravyl* But radá že sem tu bil aspon pozde než nikdy o jednu mrtvolu vyc nebo myn mě je to vcelku jedno přestan se chovat jak malej fracek takle nic nezladneš*
Starí heretik si me vzal ksobě do domu věděl že nemam kam jit přes svoji povahu a spusoby to byl dobrak.
Dlouhou dobu sem nemohla zapomenout na své sestri a svou matku proklinala sem body zato že nam nepomohly,
Po čase sem našla zalibeni v Herakovy s chopnostech a působu života .
Naučil mě všemu co sam ovladal.
Za par let po Heretikově smrti sem šla hledal silu jinam i kdis sem už sama ovladala vyc než sam Heratik kdi tušil stale semchtěla výc .

Zde bych s vůj příběch ukončila .
me icq 344 673 995

Zde je můj částčný příběh

Dovolte mi abych vám převyprávěl můj příběh. Příběh plný zklamání a nečekaných událostí. Jmenuji se Ja rule aspoň myslím toto jméno mi dali námořníci na Lodi Lestasi podle jednoho potulného zpěvce.Svoje rodné jméno si již nepamatuji moji rodiče zesnuli když jsem byl ještě mlady ujmul se mě jeden z měšťanů. Na loď jsem se dostal když mi bylo 6 let. Moje rodné město bylo napadeno Agresivními barbary, po té co barbaři Začali plenit město a zapalovat domy jsem se na této lodi skryl v podpalubí par dní o mě nikdo nevěděl. Ale jak čas plynou dostával jsem čím dál tím větší hlad a musel jsem podnikat výlety na palubu pro něco k snědku. Každou nocí jsem se plížil stíny, ale jednoho večera mě objevil Námořník který pod rouškou noci přemýšlel. Doteď nevím o čem, Nikdy mi to neřekl. Byl to elfský Ranger jménem Zork, výborný muž a hlavně skvělý lukostřelec. Jeho schopnosti vyznat se ve zvířatech mě vejmi zaujaly. Po 45ti denní plavbě jsme zastavili v přístavu města zvaného Medea. Skvostného to města, celého obehnaného velkými hradbami a všude pokryté mramorovou dlažbou.

Pár měsíců mě Zork učil jak být dobrým rangerem, ale příliš mě to nezaujalo. Bydlel v jednom menším domku v blízkosti městské brány s Jeho dobrým známým jmenoval se Matthi Byl to čestný paladin který vládl mečem jako soudce jazykem. Brzy jsem se vždy v noci vyplížil a vracel jsem se domů ráno. Většinou jsem toulal po městě a věnoval se tomu čemu jsem nejlépe uměl a to bylo kradení a plížení se stiny. V mích 15ti letech se mi podařilo vykrást nedalekou hrobku. Od té doby nebylo cesta zpět, Moje pověst se začala šířit jako křik sokola v udolí. Stále jsem se věnoval zlepšovaní Tichého pohybu, a střelbě z kuše.

V dalších letech svého života jsem se věnoval nájemným krádežím a pomáhal dobrodruhům dobývat staré a tajemné kobky po celém světě. Nakonec jsem se usídlil v Městě Doughas. Neuvěřitelný ruch a počet obyvatel mi dával ty njelší podmínky uplatnit svůj um. Pačil jsem zámky plížil se temnými spleťmi chodeb v různých katakombách, prošel jsem prokletými doly, Objevovali jsme Staré stále obydlené pevnosti.

Postupem času jsem se vzdal svého aktivního života. Nadále jsem pomáhal dobrodruhům ale snažil jsem se předávat své dovednosti ostatním. Dnes již žijí klidný život vcelku u čestný, jen některé ty otevřené hrobky ale co člověk naděla čím ho osud pověří má dělat.

Jak mě dnes poznáte? stačí pokud vyjdete po 12té hodině z domova a bude sledovat Pokud mě uvidíte většinou mě najdete v zelené robe s kápí do čela Jak kráčím svým ladným a tichým krokem po ulicích.

Príbeh ve¾kého malého mercenariho.

V jeden nádherný deň sa narodil chlapec menom Allaard. Svoje meno mu dala jeho matka po guardovy pracujúcom v Paladin City. Totiž to je tento Guard zachránil pred zlodejmi ktorý okrádali v okolí mesta. Malý Allaard sa naučil skôr držať meč ako začal rozprávať. Jeho snom sa bolo stať Paladinom mal predurčené pomáhať ¾uďom ako bola jeho matka. Jeho rodina žila v malom domčeku uprosted lesa. Keď už ból nato¾ko ve¾ký že sa ho jeho truchliaca matka nebála pustiť samého do života. Ako každí v tomto svete dostal od úradou 5gp a dagger. Začal tým že zabíjal mačky a zarábal predávaním peria do obchodu. Svoje skúsenosti si bol upevňovať najprv u starého pána ktorý prespával kúsok nad bránou v Daugase. Už ho nebavilo žiť životom wandráka a preto raz v banke: ,, Dobrý deň. Opatrne zvolal na jedného pána. ,,Dobrý deň!" ,, Prosím kdo ma zdravý?" sedel na koni preto Allaarda hneď nezahliadol až keď sa pozrel dole. ,, Ahoj cudzinec praješ si nieco?" ,,Ano mohli by ste mi ukázať cech bojovníkov?". Pán zakýval hlavou a pomali šiel ku cechu. ,,No čo cudzinec, už si premýšÃ‚¾al čo steba bude neskôr? Hodláš byt silný žoldák alebo svoju silu dokazovať sekerou teda berserker či počestný paladin?" Allaard zamával mečom a pán sa pousmial. ,,Tu je to miesto čo hladáš, vojdeš dnu a vo dverách v pravo sedí Wallace, ten ťa zaučí hned ako povieš prísahu. ,,Dávaj na seba pozor a buď poctivý" Allaard poďakoval a odzdravil ho. Potom vošiel dnu a našiel dvere od kancelárie Wallaca. Zaklopal na dvere a z vnutra sa ozvalo vstúp. Vošial dnu pozdravil ho a uklonil sa. Wallace sneho urobyl bojovníka. Allaard ve¾mi rýchlo získaval skúsenosti až prišiel deň kedy sa mal definitívne rozhodnúť. V mladom veku si ból takmer istý že bude paladin ale teraz keď spoznal aj ostatné mopžnosti nevedel sa rozhodnúť. Ako paladin by mal možnosť čarovať ale zase mal rád ohrozenie a na to by vyhovoval žoldák tauntom. Berserker zas dával neuverite¾né rany ktoré by dokázali zabiť na jednu ranu. Chcel si to premysleť na čistom vzduchum, preto sa rozhodol že sa vráti domov. no keď sa vrátil nechcel veriť vlastným očiam. Jeho dom horel v plameňoch a otca aj matku zabili bojovníci. Stiskol pesť ako to len šlo, schytil do rúk meč a štít a zdrcujúcim dupotom a vrieskaním zaútočil na bojovníkov. Jeho rany odrážali štítmy alebo blokovali mečom. Bolo mu jasné že to boli paladinovia ktorý sa vzdali svojej vierya mali zápornú karmu. Práve keď cítil svoj koniec započul dupod koní. Tudu! tudu! Tudu! Pozrel sa na vodu v neda¾ekom koryte kde videl ako sa chveje voda a vytvára kruhy. Zrazu ponad jeho hlavu letel bojovník na koni a svojou zbraňou trafil jedného z barbarou. Zača¾ ne¾útostný boj. Prbehli ďa¾ší zbrojnoši a bojovali z plnyých síl. Allaard ból omráčený jedným zo tborojnošov čo mu padli na hlavu. Ráno ako sa zobudil ležal v posteli na podivnom zámku. Vstal, pozrel sa z okna kde zazrel ve¾ké nádvorie lemované hradbami. Podlaha bola vykachličkovaná na žlto. Vtedy sa otvorili dvere a znich vyšiel ten samý človek ktorý večer prelete¾ nad jeho hlavou. Nebol si celkom istý lebo mu nevidel v noci do tváre ale cítil že to ból ten istý jedinec. Nebol to puch čím ho rozoznal ale intuícia. Zistil že to ból žoldák a jeho priatelia čo ho zachránili. Allaard mal pravdu že to boli paladinovia čo zabili a znesvetili jeho matku a otca. Preto sa rozhodol že bude žoldák a bude chrániť neviných. Podyšial ku Classmastrovy Taurinovy a rozhodol sa definitívne. Dobrý deň Taurin, chcem sa stať žoldákom nech to stojí čo to stojí. Vidím že tvoje odhodlanie je ve¾mi silné, dobre. Opakuj po mne, For the glory and gold coins, I fight for them. Allaard zopakoval a stal sa sneho žoldák. Jeho sila naberala na obrátkach, zachránil nejedného obyvate¾a Endoru. No raz ho jeden z jeho priate¾ov sklamal a okradol. Vtedy prestal dôverovať ¾uďom. Ból sám proti všetkym ako si on myslel. Ale pravda bola iná jeho skutočný priatelia vždy stáli po jeho boku. Pocítil to keď ho zachránili pred vrahmi. Odvtedy to ból zas ten starý, dobrý Allaard ktorý ď pomáhal všetkým čo si pomoc zaslúžili. Niekedy sa mu však stane že hnev je silnejší ako rozum a vykoná niečo čo by nikdy nerobyl. Raz ból hrozne naštvaný a prechádzal sa mestom Alcarinque kde pred hornou bránou uvidel te¾o mtvého criminala ktoré ako nechutný zlodej doslova vykradol. Ból do konca prichytený ale aj tak portol preč. No potom sa pohlo jeho svedomia a neustále h¾adal dotyčného. Unavou takmer zomrel ale našial ho, vrátil mu veci a ospravedlnil sa. Odvtedy sa správa počestne a nedopustí takéto správanie. A to je len ve¾mi malý kúsok z príbehu tochto malého, ve¾kého žoldáka.
Your weapon is not bashing, axe or sword but you heart.

Koniec príbehu. Autor: Andrej
All right´s reserved.

Já Galton si vás troufám seznámit s mou minulostí, abych vás příliš neunavil, svůj život jsem shnul do kratšího textu, než jsem měl původně v úmyslu.

Je tomu již 162 let, co se hluboko pod zemským povrchem narodil jeden z mnoha synů
drowské šlechtičny a věrné kněžky Lolth, Matre Do'Urden. Zklamána dalším synem ho
odložila k otrokům a ti si ho pojmenovali Galton. Jako syn šlechtičny jsem nastoupil
do válečné akademie. Je to doba tak strašně vzdálená, že kromě výcviku mě z ní nic v
paměti nezůstalo. Když jsem asi jako 45 letý drow dokončil základní výcvik, čekala mě
ještě druhá polovina a to akademie magie. Matka na mě už dávno zapomněla a otec byl zřejmě
mrtvý, nikdy jsem nezjistil kdo to byl, ale jako drowský muž to mohl být nanejvýš
bojovník, jen pár vyvolených jedinců se u nás stávalo mágy. Do akademie jsem se těšil,
ale netrvalo dlouho a rozpoutala se válka s duergary o aritovou rudu a rod teď
potřeboval každého bojovníka. Mezi drowy jsem byl teprve dítě, ale i tak bych nikdy
neodmítl bojovat proti spiklencům a zrádcům Lolth, proto jsem nastoupil bok po boku
zkušeným bojovníkům a vyrazili jsme lodí po podzemní řece přímo na bojiště. Naše tažení,
ale nedopadlo příliš dobře, přístaviště bylo skoro zabráno duergary a my jsme byli pár
hodin po příjezdu zajati,rozprášeni, pobyti... I přes mé odhodlání , jsem nestihl
rozpárat ani jednoho ze zrádců a byl jsem potupně zajat. Zajatců byla spousta a duergaři již
nevěděli co s nimi, proto se rozhodli, že nás vyvedou na povrch a nechají nás tam shnít
mezi lidmi. Mnoho našeho druhu bylo povražděno lidmi. Jiní se rozhodli hledat vhodné
skrýše do jeskyní, ale já veděl, že jsem ze šlechtické krve, jako muži mi to bylo tam
dole úplně k ničemu, ale zde nevládl matriarchát a mě to dodávalo sebevědomí. Trvalo mi
dlouho než jsem byl uznán společností, ale považoval jsem to za lepší osud než být
vyháněn z jeskyní lidmi, elfy a podobnou sebrankou. Možná to byla chyba, možná ne,
ale v tuto chvíli jsem zradil učení naší jediné bohyně a snažil jsem se zapadnout
do společnosti. Dokonce jsem udělal takový omyl, že jsem se přihlásil do chrámu a
sloužil jsem nějakou dobu jako klerik, než jsem si uvědomil sílu mého původu a
utekl jsem z chrámu, pryč od těch kterými jsem kdysi opovrhoval. Bylo nutné abych
našel spojence, který se mě ujme a nebude mě nutit se denně ponižovat. Právě tehdy
jsem se dozvěděl o kultu kacířů. Skupině, která neuznává oficiální božstva a provozuje
temnou magii. Pátral jsem dlouho a v utajení, až jsem nalezl osobu jménem Mew,
která předemnou otevřela portál na neznámy ostrov, kde jsem měl najít sídlo kultu.
Podzemní prostory mi silně připomněli domov. Tady je mé místo na Endoru, nikde jinde.
Po dlouhém výcviku jsem si osvojil, to z magie co jsem se dole nestihl naučit a stal se
ze mne právoplatný kacíř. Dnes vyhledávám společnost ostatních drowů a mým největším
snem je zavést drowský matriarchát, ostatní rasy zotročit a Lolth povýšit na jedinou
bohyni celého Endoru.

Jednoho dne si mě mistr zavolal k sobě, pro moje nadání jsem byl jeho oblíbenec, abych zajistil nějaké věci v královském městě Medey. "Tarte, potrebuji, abys mi přinesl něco z Medey, bohužel to nelze přinést branou, tak budeš muset jít pěšky, ale věřím, že to dokážeš", pronesl a začal zaříkávat zaklínadlo k vytvoření brány. "Zde maš peníze, ten človek na tebe bude čekat na místě, kam tě přenesu", s těmito slovy mi předával měšec s penězi a já vstoupil do brány, která mě přenesla na místo určení. Dotyčný kouzelník tam stál jak měl, jakmile mě spatřil vydal se ke mně. "Máte peníze?", zeptal se. "Nejdřív to, proč jsem tu!", odpověděl jsem mu stroze. "Dobře, jen se nerozčilujte. Tady to máte." Po chvíli šmátrání v tlumoku mi podal malý balíček. Hodil jsem mu váček s penězi a rozloučil se. Balíček jsem dal do kapsy a vydal se na cestu zpět do cechu. Nakoupil jsem zásoby vody a jídla a vyrazil na cestu přes moře písku. Cesta přes poušť byla ošidná, ale po pár dnech jsem dorazil opět do listnatých lesů. Kde jsem narazil na zuřivé válečníky, kteří mě však přijali a dali mi jídlo na další putování. Několik mil za tímto táborem jsem nalezl obrovský hřbitov, který mě ale v tuto chvili nezajímal. Za pár minut sem narazil na skupinku orků z nedaleké pevnosti. Orci jsou velmi agresivní rasou, tak na mě ihned zaútočili. Nezbývalo mi než se dát na ústup "Ten hřbitov tam se můžu schovat", pomyslel jsem si. Našel jsem si jednu hrobku, byli tu schody někam hlouběji do podzemí. Z těch míst byla cítit magie, ale jiného druhu než jsem zatim poznal, musel jsem to jít dolu prozkoumat, v tu chvíli jsem zapomněl na orky venku a začal jsem sestupovat níž po schodišti. V jedné z místností mezi mnoha rakvemi jsem nalezl knihu, ta magie vyzařovala nepochybně z ní. Sebral jsem ji, ale nešla otevřít, byl na ní zámek. V té chvíli se přede mnou objevil muž, oděný v černé róbě s kápi, proto jsem mu neviděl do tváře. "Výtej Tarte", zazněl jeho hlas. Na to jsem mu oponoval:"Odkud znáte mé jmého?!" Naprosto ignoroval mou otázku a pokračoval:"Teď vem klíč a otevři tu knihu." "Nemám žádný klíč." Odpověděl jsem popravdě. "Ale máš, je v tvé levé kapse.", pronesl klidně. Ano, uplně jsem na ten balíček zapomněl, vyndal jsem ho tedy z kapsy. Roztrhl jsem obal. Byl tam klíč ve tvaru lebky, přesně padl do zámku. Bezmyšlenkovitě jsem ji otevřel. Ozářilo mě temné světlo a omdlel jsem. Když jsem se probral, byl jsem na posteli, cítil jsem se jinak,tak nějak silněji, ten muž seděl vedle mě. "Teď ti předvedu tvé nové schopnosti."(...)
(...)Ta kniha mě naučila mnohé věci, většinu těch starých jsem již zapomněl, ale to mi ani v nejmenším nevadí. Do starého cechu se již nevrátim, nepochopili by mou moc nad životem a smrtí. Patřím sem,do chladné kobky mezi mrtvé. "Žádný
živý tvor nemá sílu, aby mě zastavil..."

Po dlouhém cestovaní po Endorském světě se ke mně donesla v hostinci zpráva, že se hledají kandidáti do voleb na starostu města. Víte, nebylo by to nic pro mě. Já jsem svůj a rád se toulám po širém světě. Ale přesto bych Vám rád o sobě něco málo napsal. Proto dál čtěte jen v případě zájmu.

Vítám Vás u vyprávění o svém životě.

Tato kniha nemá moc stránek, tak píši jen stručně.

Jmenuji se Poor. Vlastně celým jménem Oldhean Phaeanor, ale jak samy uznáte je lepší ta zkratka. Dali mi jí lidé. Jsou totiž příliš líní na to, aby si pamatovali z části elfské jméno. Ano jsem z části Elf. Nestydím se za to, že jsem míšenec matčiny elfské a otcovo lidské krve.
Jen je mi líto, jak mé vztahy k rodičům skončili.

No a tady začíná mé dětství.

Můj otec je Larwyn Gveidnon, výrobce drátenického zboží. A má matka je Radan Gveidnon Phaeanor, žena v domácnosti.
Je to již třiadvacet zim co jsem se jim narodil. Dětství jsem neměl špatné. Otec se mi snažil od mala předat své zkušenosti. Jenže s přibývajícím věkem jsem cítil, že není něco v pořádku. Stále jsme chodili těžit do dolů rudu a já byl tak rád, když jsme jednou měsíčně šli do přírody na těžbu dříví.Proto jsem začal veškeré své volné chvíle trávit venku. Přemýšlel jsem jaké to asi je toulat se přírodou, nebýt svázaný.
Jednoho dne jsem se zdržel trochu déle (snad štěstí), když náhle ke mně v tichosti přistoupil muž. Vypadal jak tulák. Měl jsem strach, ale překvapilo mě, že měl sebou vlka a přes hruď ho svírala tětiva luku. To žebráci a tuláci nemívají. Z pod kápě si mě prohlížel až promluvil:
„Již Tě pozoruji delší čas. Sedáváš tu a nic neděláš. O čem přemýšlíš?“
„Já…já“ nevěděl jsem jak to říct.
„Máš rád přírodu?“
„Ano“
„Budu ti něco vyprávět“
pak mi vyprávěl spoustu příběhů. Byl to Nohad, ranger. Strašně mě jeho povídání zajímalo a nadchlo. Ještě několikrát jsme se sešli. Dokonce mi i nabídl, že mě dovede za mistrem z mistrů. Dlouho jsem nad tím uvažoval.Až při jedné rozepři s otcem, o postupu práce, jsem to už nevydržel a vše jsem mu řekl….zklamal jsem ho.
Dál jsem se nemohl koukat na jeho vyčítavý pohled. Proto jsem jim oznámil, že odejdu. Tím naše vztahy zchladli. Matka musela svého chotě následovat a já jí to nemohu vyčítat.
Tak jsem s Nohadem vyrazil na cestu. Několik týdnů jsem strávil v osadě. Bylo nás tam víc, kteří jsme se učili. Ale já byl vždy stranou. Chodíval zamnou Dohad a dával mi užitečné rady. Tehdy i sám mistr usoudil, že pokud bude Dohad chtít, může si mě vzít pod svá křídla. Několik týdnů jsem cestoval s Dohadem. Až do nedávna. Nohad musel odcestovat na nebezpečnou cestu kam mi zakázal jet.

Tímto bych asi své vyprávění ukončil. Jsem ještě mlád a mám se co učit. Co jsem tak zpozoroval mezi zkušenými rangery, jsem někde v polovině vědomostí a umění.

Jen závěrem jedna z mnoha rad mé mámy:

Habeo de ad homini ita, quam appentes, quare de hebeni eos ad tibi.
(Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Me ICQ 341463237

Rád bych se uchazel jen o flagera a ne starostu. A jak jsem zřejmě pochopil správně, je to v tomto topicu.

Dlouhá cesta.. (Cesta zloděje..)

Má matka, Symbai Errea, byla ve službách velmi vlivného člověka jako špionka a informátorka.. byla zatraceně dobrá a velmi dobře placená, hodně jsem se toho od ní naučila o řemesle, u kteráho jsem nakonec skončila. Jak už to ale u takovýchto živností bývá, pro jednoho člověka jste nad zlato a druhý mile rád hodně zlata dá za vaši hlavu. Věděli, že na moji matku nemohou poslat jen tak někoho, tak poslali toho nejlepšího, kumpána a společníka Symbai. Po její smrti jsem musela vyhledat otce, elfského hraničáře jménem Tarius Nailo a říct mu o smrti matky. Nějaký ten čas jsem s ním žila v lese a naučila jsem se něco z hraničářského řemesla, ale když za záhadných okolností zemřel i on, musela jsem se postavit na vlastní nohy. Nic jsem neuměla lépe než řemeslo matky a tak jsem se do toho pustila. Tady ve městě, uprostřed tohoto lidského úlu jsem měla netušené možnosti. Hodně lidí žilo v dojmu, že když na ně dohlíží stráž, že se jim nic nemůže stát, nic se jim nemůže ztratit.. opak je pravdou. Jsem mladá nádherná dívka, elfka. Od přírody mrštná, obratná, zvyklá postarat se sama o sebe. Je to úplně stejné, jako přežít tam venku v lese, tohle je to samé, ta samá zvěř, ta samá divočina. Když jsem se ve městě zase trochu rozkoukala, vyhledala jsem dobrou přítelkyni, Josephine. Shledala, že bych mohla být pro cech velice užitečná, že se nebojím "pracovat a trochu se ušpinit". Tahle práce mě začala opravdu bavit.. A hlavně jsem si za týden vydělala tolik peněz, že jsem nevěděla co s nimi (to je jen metafora, vždycky vím co s penězi). Teď už jsem si tím jista, nejsem hraničářka, nejsem po otci, jsem něco víc! Matka mi dala život a také určila směr mojí cesty. Neříkám, že je to byla dobrá volba
takto balancovat na hraně zákona i společnosti. Ale je to volba, která mi přinesla víc. Bohatství, nějakou tu slávu a určitý druh úcty od ostatních. Jednou jsem od Josephine dostala další jednoduchý úkol. Jednoduchý, alespoň na první pohled. Musela jsem se zbavit jedoho našeho cechového donašeče. Nedonášel totiž jen nám, ale i konkurenčním cechům.. a to se tvrdě trestá. Jak mi bylo řečeno, našla jsem ho v Daugasské hospodě, zase se konzervoval zevnitř nějakou místní břečkou. Ale nebyl sám,
vedle něho seďel ork v opravdu pěkně drahé zbroji se sekerou a z druhé strany mág. Mágové obecně mi nevadí.. ale nemůžu cítit temné elfy, ta jejich arogance a sebejistota! "Ten podrazák.. nedonáší jen bojovníkům, jak jsme se původně s Josephine domnívaly, ale taky mágům, těm bláznům zblblejch z knih", pomyslela jsem si. Původní plán se změnil, musím zabít i ty dva, informace se už nesmí dostat ven, další už ne! Přešla jsem se do rohu místnosti do stínu, kam nedopadalo světlo z krbu a usadila se na lavici. Èekala jsem, jestli si zaplatí pokoj, nebo půjdou jinam. Měla jsem štěstí, spí tady. Zaplatit za pokoj musel mág, bojovník a ten malej smrad byli tak nalitý, že nerozeznali zalaťáky.
"Jen mi to zjednodušujou, blázni..", řekla jsem a škodolibě se pousmála.
Odešli tedy nahoru a když jsem se ujistila, že už v klidu konverzují obešla jsem si zvenku hostinec. "Mám mnoho únikových cest, jak oknem, tak třeba nezamčeným střešním vykýřem", byla jsem ráda.
Dala jsem si ještě trochu medoviny na probuzení a počkala do zavírací doby. Vše v hostinci utichlo, jen bylo občas slyšet jak se někde rvou dva psi, nebo ožralové, zní to stejně. Už jsem čekala dost dlouho, vyšla jsem ze svého pokoje k jejich dveřím a naslouchala. Jen chrápání a šustivé zvuky obracení listů knihy. "Ta černá tlama už si zase čte a ti dva chrápu, jdu na to," pomyslela jsem si a bleskově vytasila dýky. Zaklepala jsem na jejich dveře. Ten blázen fakt studoval, bylo slyšet zaklapnutí knihy a její spěšné ukládání do bedny. Nesnáším je. Tohohle si vychutnám. "Kdo je tam?", zeptal se nedůvěřivě přes zamčené dveře. "Dole jste nechali nějaký kus papíru, hostinský mě poslal abych vám ho donesla, asi vám vypadl." "Přece nebudu mága lákat na prachy nebo tak, zvlášť když je to černá tlama, ty prahnou jen po moci a magie s ní souvisí," pochválila jsem si nápad se svitkem. Bylo slyšet svaknutí zámku. Mág otevřel dvěře a než si stačil uvědomit, co se děje, měl jednu dýku hluboko v hrdle a druhou v srdci. U mágů je to jistota, že pak nevyřknou žádná zaklínadla. Pro jistotu.
"Chcípni ty hnusná temná tlamo," šeptla jsemmu do ucha, když už protáčel oči v sloup a jeho život vyprchával po mých dýkách. Položila jsem ho na zem a tiše zavřela dveře. Ti dva ožralové leželi na postelích.
První šel donašeč, vždyť kvůli němu jsem se byla nucena dnes v noci takhle pobavit. Bylo to jednoduché, tiché a rychlé. A teď ork. Myslela jsem, že to bude nejtvrdší oříšek, ale ten hlupák spal bez zbroje. Nechápala jsem, jak si jí sundal, když byl tak nalitej, ale proč ne..
"A pak kdo je tu zhejčkanej, orkové..", uchichtla jsem se a dala se do práce. Dostala jsem nápad, jak se ještě trochu pobavit, než to skončím. Oběma dýkami najednou jsem mu přetla stehenní tepny a šlachy. Začal krvácet jako podsvinče, vzbudil se a řval bolestí. Nemohl se postavit, ale plazil se po zemi a snažil se mě udeřit. Já jen uhýbala jeho marným pokusům a bavila se. Netrvalo to moc dlouho a přestal se hýbat, vykrvácel. Chvilku jsem se na něj dívala a vzpomínala na cit, který mě dávno opustil, lítost. "A máš to, zelenáči smradlavej", plivla sem sjiskrou v očích na orka. Z bedny jsem vzala mágův deník, kde byly zaznamenány všechny informace, která se dostaly mimo cech a komu byly předány.. vypadá to, že budu mít ještě hodně práce. Vše jsem zamaskovala shozením lucerny z mágova stolu a zmizela. Práce byla hotova..
Nejspíš si ty bláznivý strážní budou myslet, že se ork pohádal s mágem a ten to tam pak zlostí zapálil. Rozesmála jsem se. Å la jsem domů, do cechu, informovat svou Mistryni, za zády mi vesele plápolala hořící hospoda a rudě ozařovala noční nebe. Příjemně hřála do zad, a já sem si v blaženém pocitu vytržení z nudy všedního dne uvědomila,
že jsem se tak bavila, že jsem je zapomněla okrást. "Musím si to nechat proplatit u Josephine", usmála jsem se na chladný vzduch a líbeznou představu dobře odvedené práce. Å la jsem domů, abych
se probudila do dalšího dne plného povinností.. nebo zábavy??

Trochu jsem se do toho začetl a opravil pár chyb a přidal pár nových informací.

"Proc?Proc me nepovazuji jako jim rovnou?Je to snad tim ze neovladam boj s lukem jako oni?"
Jako mala jsem byla vydedenec tajne vesnice hranicaru.Vydedenec,
jehoz nikdo nemel v oblibe.Nikdy jsem se nezdrzovala ve vesnici dele nez bylo nutno,casto jsem prespavala venku.Jedna tato noc mi i zachranila zivot.
"Co to je za hlasy?Prichazeji z moji vesnice!"
Zvedam se a bezim domu,bezim co mi nohy staci,ale i to je pomale.Jiz z dalky vidim husty temny kour jenz pomalu stoupa k nebi,pomalu a smutne.
"Neco se muselo stat,nekdo napadl nasi vesnici."
Uz se blizim a slysim krik,slysim boj,musim jim pomoci.Pomalu se blizim stinem bliz a bliz,vidim nase bojovniky umirat pod rukama stvoreni,ktera jsem po cely svuj zivot nevidela.Domy jsou v plamenech,vsude se vali
tela nasich hranicaru.
"Tohle vam nedaruji."
Pomalu se plizim mezi horicimi domy,mijim jednu hlidku za druhou.
"Vypadaji jako lide,ale nejsou to obycejni lide,
jejich plet je tmava a z oci jim vyzaruje zlo a smrt,musim se odtud dostat,
a to hned.Ale nesmim tu nechat moji rodinu.Moji...rodinu...proc bych je tu
nemela nechavat?Vzdyt me mezi sebe nechteli prijmout.Dobre jim tak,mozna bylo lepsi aby zemreli."
Utikam pryc,straze bezi za mnou...ale chytit me nemohou,v jejich zbroji jsou pomalejsi jak ja.
"Toho musim vyuzit,musim se pomstit."
Schovavam se za prvni strom a cekam,az jeden z nepratel prijde ke me.Z kapsy vytahuji dyku,dyku meho otce...je tak krasna,nemohu od ni odtrhnout oci.
"Zemres!"
Ozvalo se,byl to ten vojak,stal u me,priblizil se zatimco jsem si ja hloupa prohlizela tu krasne zdobenou dyku.Naprahl na me svym mecem,ale uhodit nestihl.Svalil se na zem v krecich,hrdlo mel prorizle.
"Kdo to byl?"
Nikoho jsem nevidela,stal prede mnou ani ne pet stop,a padl k zemi mrtvy aniz bych si neceho vsimla.Stacila chvilka,a bylo by i po me,ale ne...to se nestalo,nekdo me zachranil,musim se mu odvdecit.
Slysim kroky,beh...straze se ke me blizi,musim uteci.Jsem prilis ohromena na to,abych se v lese orientovala jako vzdy,rychle me dohaneji.
"Chytte ji,nesmi namutect!"
Ozyva se stale bliz a bliz...mam strach."Aaah.."Zakopla jsem,je se mnou konec.Nahle se jeden z vojaku kaci k zemi,ostatni se otaceji.Musim teto situace vyuzit.Skacu na strom a splham a splham,dokud muzu.Vidim moc dobre tento boj.Obrovsky brouk,a druhy.Za nimi kouzelnik,hranicar... vojaci padaji k zemi jeden po druhem,jako by se jim vubec nebranili.Za nedlouho byly vsichni mrtvi,vsichni dojednoho.Ale pozor,nekdo z jejich pronasledovatelu,z mych zachrancu,nekdo se blizi a pronasi nejake zaklinadlo.Jeden z mrtvych ozil.Vypada to ze ho vyslychaji,muci ho.
Nemohu se na to divat,snazim se odvratit zrak a v tu chvili slysim zapraskani.Vetev podemnou se zlomila,vybrala jsem si spatne...padam k zemi s dlouhym,tahlym vykrikem a od te doby si nic nepamatuji.
Mnoho dni a noci jsem byla v bezvedomi,mnoho dni a noci jsem nevedela o okolnim svete.Az jsem se jednoho rana probudila.Okolo moji postele stali dve postavy,Elf s clovekem,ne...pockat,to nebyl clovek,byl to jeden z tech,co vyplenili moji vesnici.Spadla jsem z postele a plazila se pozadu ke dverim,pozorujice tyto dve postavy,ktere me nasledovali.
"Ma v sobe hodne sily na to co si prozila."
rekl ten elf.V tu ranu jsem na nekoho narazila,opiram se o neci nohy.Otacim se.
"Neboj se me,neublizim ti."
Promluvil ten velky...ork!Orkove jsou preci zla stvoreni,proc tedy rika ze mi neublizi?Jsem zmatena vice nez kdyz jsem sledovala najezd na nasi
vesnici.Nase vesnice!
"Moje rodina!"
Vykrikla jsem aniz bych si to uvedomila a dala jsem se do place.
"Neplac."
Pristoupil ke me ten elf a chytil me za rameno.Tvaril se vazne.
"Videli jsme co se stalo s tvoji vesnici,ale nic jsme nemohli delat,bylo jich
prilis mnoho,ale tech par co te pronasledovalo zaplatilo zivotem."
Pomohl mi vstat,a opet jsem si lehla do postele.Cely svet okolo me se tocil,hlava me bolela tak nehorazne,ze jsem po ulehnuti opet usnula.
Dalsi rano jsem vstala pred usvitem,ostatni jeste spali.Pomalu jsem se plizila ke dverim,chtela jsem zmizet driv nez se ostatni probudi."Jsem jim preci zavazana za svuj zivot,proc pred nimi tedy prcham?Je to snad ze strachu?Ze strachu z toho,co vypada jsko ti vandalove,jako ti vrahove,co napadli moji vesnici.Najednou jsem si uvedomila,ze jsem ve vesnici prisahala pomstu.Pomalu prohledavam jednu zasuvku za druhou,hledam neco,cim bych ho mohla zabit.Mec!Ale jiny nez ostatni,lehky,sedi mi
akorat do ruky.
"Moje dyka."
vyhrkla jsem ze sebe,a ze strachu jsem se otocila s tim zvlastnim mecem za sebe.Cekala jsem ze je to musi probudit,ale ne...spali jak zabiti.
V ruce trimam mec a prede mnou je postel toho,koho musim zabit,toho, jehoz lid vyvrazdil moji rodnou ves.Pote,co jsem odkryla deku,jsem onemela uzasem...byla to zena,v tu ranu me nekdo chytil za krk a vytrhl mi zbran z ruky.Vlekl me ven a moje obet nas nasledovala.Nespali,
jak jsem mohla byt tak hloupa,nejdrive me zachrani a ted me sami zabijou.Uz jsem se s mym osudem smirila.Ale ne,posadili me na zidli u stolu na verande a sedli si se mnou. Byl to ten elf s tim podivnym stvorenim."Musis byt hladova,po takovem dlouhem case." S temito slovy mi podal talir s pecenou rybou.Nepohrdla jsem,a pustila se do jidla...
Koutkem oka jsem ty dva porad sledovala,neverila jsem jim,i kdyz mi zachranili zivot.
"Nemusis se me bat,nejsem jako ti,co zabili tve rodice."
rekla ta zena,
"Davno jsem se jejich zivota vzdala,a jdu vlastni cestou."
"Kdo tedy jsi?"
zeptala jsem se ji.odpovedi jsem se dockala od toho elfa:
"Je to drow,temna odnoz elfu,ale bat se ji nemusis."
Rozhovor jsme vedli dlouho do noci.ten elf se jmenoval Danger,drowka nosila jmeno Aphrodite.Uz jsem o nekom takovem slysela,ale v te chvili jsem si nemohla vzpomenout.Chvili po svitani se vzbudili ostatni ale nestihli se mi predstavit a uz jsem vyrazila,jen jsem se s nimi rozloucila a dala se na cestu,musim se o sebe preci postarat.Na cestu jsem dostala neco malo jidla,maly obnos penez a ten krasny mec.Byl zdobeny
zelenymi drahokamy,zelenymi jako barva lesa pri jarnim usvitu,ta barva me doprovazela cely zivot a pripominala mi moji rodinu,ktera jiz nezije.Z oci mi zacaly kanout slzy,uvedomila jsem si,ze ti,co jsem milovala i pres jejich nezajem jiz zde nejsou.Cesta mi trvala nekolik dni,temny les stridaly louky a pastviny,hory,kdejake obydli,mnoho ricek...nasedla jsem na vuz k jistemu Larsovi,ze me pry vezme do Daugasu,jednoho z mest tohoto kraje.Mesto...poprve v zivote budu ve meste,uz se nemohu dockat.
Proleji jsme dlouhou tahlou souteskou a uz z dalky nam jeli naproti straze.Jejich brneni se lesklo,odrazelo slunecni svit,ze jsem malem oslepla,nebyla jsem na nic takoveho zvykla.Pane,to jste meli videt,to mesto...obrovska brana,vsude same straze.Okolim se rozlehal
krik deti,ktere si tam hrali.Take obchodnici se tam dovolavali prodeje,nedalo se je preslechnout.
"Dekuji vam."
rikam Larsovi a podavam mu nejake drobne,vlastne vse co mam.
"To je dobre,devce...budou se ti hodit."
s temito slovy mi je vraci zpet a miri ke stajim.Co ted?Nikoho tu neznam...proc jsem sem vlastne jela?Prochazim se mestem,kracim sem a tam.Tu me nahle zastavi jista zena.
"Zdravim te."
povida.Je to take elfka,rikam si ze jsem dorazila na to spravne misto.
"Jmenuji se Shall,jiz chvili te pozoruji,jsi tu nejspise nova."
rekla a otocila se.Pred nami stala vysoka patrova budova.
"Annah."
rekla jsem.
"Annah,jmeno me."
Jakoby si nevsimla,stala nehnute a zirala na tu budovu,mozna o necem premysli.
"Nekoho mi pripominas,chtela bych te s nekym seznamit."
Nekoho ji pripominam?
"Koho."
vyhrkla jsem,ale odpovedi jsem se nedockala.
"Nasleduj me."
rekla,
"bude se ti libit."
Vic mi jen nerekla,je to preci elfka,urcite ma dobre umysly.Prochazime dlouhou chodbou lemovanou pochodnemi,prosli jsme dvermi do male mistnosti.
"Vzdyt tu nikdo neni."
a opravdu,nikoho jsem nikde nevidela,proc me vedla zrovna sem?V tu ranu zatahla za pochoden na stene a podlaha se odkryla,dolu vedly schody,vchazi dovnitr.Mam tam vlezt,nebo se dal toulat po
meste?Vydala jsem se za ni...

Tak konci denik,jez patri Annah,dalsi stranky jsou nepopsane.

Jak moc miluji ten pocit, když si mohu lehnout do trávy v teplý sluneční den. Slunce svými paprsky ošlehává mou tvář a lehce vanoucí letní vítr si pohrává s mými vlasy.
Ano, jak já ten pocit miluji, bohužel moje mládí vždy nebylo takové. Nyní je mi už 132 let a na svůj věk už toho za sebou mám mnoho, tolik krve, tolik mrtvých a raněných.
Narodil jsem se v jedné malé elfské vesnici uprostřed lesa, zahrabaná daleko od jakékoliv civilizace. Ale jednoho dne, když jsme se s mojí malou sestrou honili po lese v okolí naší útulné vesničky, jsem zaslechl hlasité zadunění rohu. Ano bylo to přesně to dunění, před kterým mě varoval můj otec. Musel jsem se schovat. V tu ránu: „Panebože kde je moje sestra“ . „Lauro“, vykřikl jsem. Žádná odpověď. Hromový dusot koní přerušil moje ustrašené myšlenky. Bojácně jsem skočil do nejbližšího křoví. Ano byli to přesně oni, vojáci z kultu zvaného „Bratrstvo meče“.
Vrazi, zloději a vyvrženci, nesnášející a neuznávající jakoukoliv jinou rasu než lidi. Strachy jsem se klepal div, že z keříku kde jsem byl ukryt ani lístek nespadl. Náhle druhé zadunění, ten zvuk mi rval uši. Nemohl jsem nic dělat, snažil jsem se ignorovat pláč, křik a zvuky zbraní, které se ozývaly z naší vesnice. Vzpomněl jsem si, jak mi otec říkával, každý má určený svůj osud a ten se nedá jen tak obejít. „Co když byl zrovna tohle můj osud, zemřít jako mladý a pokračovat někde jinde, možná v jiném životě.
Několik metrů přede mnou stál muž na koni. U nohy měl na úzkém opasků v pouzdře dýku. Střílel z dlouhého luku jako šílený. Očividně si nevšímal ničeho jiného než jen mužů, žen a dětí, které se pouze snažili utéct z vesnice. Tohle byla moje příležitost, „ teď a nebo nikdy“. Střelhbitě jsem vyskočil z křoví, doběhl jsem k němu, popadl jsem jeho dýku. Překvapivě si mě nevšiml. Natahoval tětivu luku a zamířil. „Teď už ne“ vykřikl jsem a vrazil mu jeho vlastní zbraň to zad. Hlasité zasyčení bolestí a pád na zem. Moje srdce bilo rychle a splašeně. Než jsem se stihl rozkoukat, uvědomil jsem si, že boj a křik ustal.
Vyšplhal jsem na strom, armáda jezdců odjížděla od vesnice. Nikde žádný pohyb. „To ne“ Povzdychl jsem. Slza se mi začala tlačit do oka, už bylo jen otázkou chvíle, kdy neudržím své emoce a začnu brečet. Brekot se dostavil pár chvilek na to, po tom co jsem slezl ze stromu. Hodiny jsem seděl v trávě a brečel. Otec mi vždy říkal, že pravý muž nebrečí, ale tohle nešlo, nedokázal jsem to zastavit, celé hodiny a hodiny zoufalství. Jako bych slyšel hlas otce „Raistlane vzmuž se, si silný dokážeš se vzchopit, jako by mě něco popohánělo.
S obtížemi a brekem vyčerpaný jsem se postavil. Rozešel jsem se směrem k vesnici. Tolik mrtvých. Nevěřil jsem tomu co vidím. Doufal jsem, že je to pouze ošklivý sen, ale ne, byla to krutá realita. Znovu jsem začal nabírat, ale můj pláč přemohla zloba a nenávist. Nadávky se linuly z mých úst stejně jako pivo z naraženého sudu. Procházel jsem vesnicí a snažil se rozpoznávat přátele, ale nešlo to, mnoho spálených těl se válelo po zemi jako kus hadru. Náhle jsem si všiml Laury, jak jí otec drží v náručí, a obou jim trčí dlouhý krvavý šíp z těla. Tento pohled mě zničil úplně. Nohy se mi podlomily a já klesl k zemi.
Zlost a pomsta, tato dvě jediná slova se mi proháněla hlavou. Nemohoucně jsem se zvedl a šel jsem do našeho domu a ze své truhly jsem vyndal krátký luk a nějaké vycpávané brnění. V tu chvíli jsem zaslechl dusot koňských kopyt, který se přibližoval. „Co si teď počnu, ti jezdci se zase vracejí“. Dusot ustal, hromové ticho mě přinutilo se podívat z okna, stála tam skupinka mužů různorodě oděných. „Panebože, takový strašný masakr“, řekl jeden z nich poté co sundal kápy. „Nestihly jsme to“, odvětil druhý a začal se rozhlížet se slovy „Cítím ještě jednu živou duši“ a pohlédl do okna našeho domu.
Trhl jsem s sebou a dal se v panice na útěk Vyběhl jsem z domu a zamířil směrem k lesu. Ale v bráně stál muž s mečem. Nemohl jsem nikam utéct. „Neublížíme ti“, promluvil jeden z mužů a obrátil na mě pohled. „A jak vám mohu věřit, před chvílí vaše rasa vyvraždila moji vesnici“, zařval jsem na muže rozklepaným hlasem. „Naše rasa?“ Ozvalo se a náhle jsem spatřil elfa v nádherně zářící bíle zbroji a dlouhým lukem ze dřeva Dakrvelinského hvozdu.
„Chtěli jsme vaši vesnici varovat, ale nestihli jsme to“ řekl muž s velkou sekyrou.
„Mé jméno je Ingham, ten muž s mečem za tebou je Parsifal a náš dobrý přítel a nejlepší lučištník jménem Farion“. „Myslím, že by jsi měl jít s námi v tomto kraji už tě nečeká nic dobrého“. Ingham, Parsifal a Farion se ke mně chovali velmi slušně. Několik měsíců jsem žil pod jejich ochranou, až do té doby, kdy jsme se dostali do cechu hraničářů, kde mě tato pro mě posvátná trojice zanechala, nikdy na ně nezapomenu a ani na jejich učení a pohostinnost.
Roky, dlouhé roky jsem strávil tréninkem a učením. Když vzpomínám na ty chvíle, nemám ani slov, stojím jen přikrčený v křoví nedaleko od cesty, oděn do hnědozeleného koženého brnění s nataženou tětivou luku. Obličej mam namazaný bahnem, pro úžasnou dokonalost maskování. Slyším kopyta, muž oděn v plátové zbroji se blíží ke mně po cestě. Mám ho na dohled, „teď už neutečešÃ¢â‚¬Å“ řekl jsem si pro sebe. Mé prsty povolily, tětiva vymrštěna dopředu krájí vzduch jako horký nuž máslo, ten krásný zvuk šípu, svištící vzduchem. Pak už jen těžký dopad šípu na nákrčník ozbrojence. Muž válející se na zemi v kaluži krve a na hrudi se znakem „Bratrstva meče“.

________________________________
Komunikační krystal-329-289-224

"Začalo to pred 20 rokmi ďaleko na Východe...
Nejaká ¾udská predajná žena si nedala pozor pri práci a kolegyne jej to vyčítali. Porodila v tajnosti, dieťa dala hneď po pôrode do kláštora. Dieťa dostalo meno Hiroshi, meno úplne obyčajné, pretože iné si syn pobehlice nezaslúži. Vyrástol z neho poriadny fracek, robil problémy všetkým mníchom a ostatným sirotám. Po 14 rokoch problémy už nerobil, pretože kláštor vyhorel do tla a väčšina ¾udí v ňom bola zabitá.
Vo vojnou zmietanej zemi ako bola táto to bola úplne normálna vec. Nejaký velite¾ si zmyslel, že zrovná kláštor so zemou a bolo to. Hiroshi bol jeden z tých čo stihli utiecť pred nájazdom. Rozhodol sa, že opustí túto prekliatu zem a odíde na západ. Tak aj spravil. Plavil sa po mori, zamestnal sa ako lodný poskok, umýval, upratoval, drel. Po mesiacoch plavby sa dostali na hlavný kontinent. Roky sa túlal z jedného mesta do druhého, bral hocijaké práce, kradol, zabíjal na objednávky, robil poskoka. Robil všetko aby sa udržal pri živote. Nakoniec po rokoch sa nejak dostal do zeme Endor. Zamestnal sa v pochybnom cechu zlodejov. Rozohodol sa, že zosilnie. Zmocnie. Tento kraj plný silných tvorov nebude mať záujem o slabocha ako on. A kto je slaboch zomrie."
Hiroshi si premietal svoj životopis a pri tom kuchal ďalšieho jeleňa. Započul dupot kopýt v dia¾ke a zaostril do šera lesa.
"Tento kraj plný ešte bezcitnejších ¾udí ako ja. A nie len ¾udí. Ale veď ešte uvidia. Budú sa čudovať keď len zistia, že ležia vo vlastnej kaluži krvi s podrezaným krkom. Ale teraz nie. Ešte nie...."
Tieto myšlienky sa mu hnali hlavou, keď utekal plnou rýchloťou s plným batohom koží pred ďalšími vrahmi, čo si chcú privyrobiť úbohý peniaz.
Uvidel pred sebou hradby mesta a vydýchol si. Prenasledovatelia zastali, otočili sa a zmizli tak rýchlo ako sa objavili. Hiroshi vbehol do mesta a zamieril rovno do banky.
"Ešte nie.... ale moj čas príde."

Sice si připadám trochu hloupě, když jsem tyto pravidla vytvořil a posílam jsem svůj příběh, ale nemám na výběr flagerů žádný vliv, takže doufám, že se můžu účastnit taky.

Jinak počítám, že v něděli bychom mohli uzavřít přijímání příběhů, takže kdo dopisuje příběh, pospěšte si.

příběh:

„Ano jsem Noah,“ odvětil muž v šedivém rouchu. „Mám pro Vás naléhavou zprávu,“ zalapal po dechu mladý posel, šáhl pod plášť pro pergamenový svitek a předal ho. Muž si svitek chvíli prohlížel, poté dal mladíkovi pár stříbrných a propustil ho. „Nečekal jsem, že to bude tak brzy,“ …
Už jako malý, když pobíhal po hradbách města Medey a hrál si na vojáky, tušil, že k tomu dojde. Vyrůstal v poklidné rodině. Jeho otec Morik, svobodný pán Medeyský získal za své služby králi několik polností. I když neměli starosti se živobytím, nikdy se nepřestěhovali přímo do města. A tak si mladý Noah hrál s dětmi rolníků a učil se od místních vypravěčů.Vždy ho fascinovali příběhy o svatých mužích, kteří doprovázeli královské výpravy na odlehlá místa, chodili v čistých bílých šatech a vypadali téměř jako mágové. Už jen jejich přítomnost dodávala vojskům klid. Chtěl být jako oni, vznešený a přitom tak prostý. Každým rokem jezdil jeho otec na východ prodávat obilí, tehdy jel i Noah. Cestovali pouští, lesem, skalisky, až přijeli do velkého města jménem Daugas. Bylo trochu podobné Medey, jen špinavější. Noaha obchod nikdy moc nezajímal, a tak si šel prohlédnout město. Nevěděl, kam chce jít, ale stále ho to někam táhlo. Chvíli bloudil ulicemi až došel k velkému klášteru, prohlížel si jeho honosné věže, když tu náhle uviděl muže v zářivě bílé tunice zacházet dovnitř. „To není možné, on musí být jeden z nich,“ mumlal si a s rachotem vběhl do kláštera. V ten okamžik si uvědomil svoji chybu. Pod přísnými pohledy tří bíle oděných mužů ztichl, schoval se za sloup a pozoroval, co se děje. Před muži klečelo několik mladých lidí v šedém oblečení a cosi si šeptali. Náhle je osvítilo jasné světlo, proletělo kolem každého z nich a zase zmizelo. Potom všichni vstali a bez jediného slova odešli společně s jedním ze tří svatých. „Ty, co se skrýváš, ukaž se nám,“ řekl jeden. Noah s provinilým pohledem vyšel ze svého úkrytu a předstoupil před ně. „Kdo ti dovolil rušit naši modlitbu,“vyhrkl druhý z nich. „Já. ..ehm…jsem …Omlouvám se.“ „Uklidni se mládenče a pověz nám co tě přivádí,“ řekl klidným hlasem první. „Já, já vás chtěl jen vidět. Vyprávěli mi o vás a vám podobným,“ vykoktal Noah. „To ale není hlavní důvod,“ pokračoval první a podíval se Noahovi hluboko do očí. Ten pohled mu dodal sílu, aby řekl to co by nikdy nahlas nevyslovil. „Já bych chtěl být jako vy.“ Druhý se hlasitě rozesmál „Ty taková nicka, vždyť v sobě nemáš ani kousek magie!“ První klidně stál a pozoroval Noaha. „Počkej bratře. Třebas není obdařen velkou mocí, ale líbí se mi. Pokud bude chtít vemu ho k sobě do učení.“ Noahovi se rozzářili oči. „Chtěl bych pane, chtěl.“ Muž mu dal ruku kolem ramen a zeptal se, jak se jmenuje a co dělá v Daugasu? „Noah pane, Noah syn Morika. Prodáváme tu s otcem obilí.“ Muž se prapodivně pousmál a začal se vyptávat na otce. Noah mu o něm vyprávěl až zapomněli na čas. Večer šli společně k Daugastské bráně, kde už netrpělivě postával Noahův otec. „Kde ses toulal,“ zakřičel sotva uviděl syna, aniž by si všímal jeho doprovodu. „Mazej na vůz ať můžem vyrazit.“ „Počkej Moriku, namítl muž.“ Otec se ohlédl a v tu chvíli Noah pochopil, proč se na něj ten záhadný muž tolik vyptával. Byli přátelé. Z jejich rozhovoru zjistil, že spolu bojovali za krále a také to, že jeho vlastní otec býval jedním ze svatých. Muž vysvětlil otci vše, co se odpoledne stalo a ten souhlasil, že nechá syna v jeho péči. Od té doby Noah žil a učil se v Daugasu. Nebyl tak dobrý jako jeho vrstevníci. Nedokázal pořádně ovládat magii, ale když to nešlo kouzly, našel si jiný způsob. Pilně trénoval a jeho ruce byli čím dál víc zázračnější. Ke konci svého studia dokázal rukama léčit lépe, než jiní kouzlem. Když to zjistili svatí ukončili jeho studium. „Ale pane, nemůžete ukončit mé studium. Ještě nejsem tak dobrý. Chtěl jsem být jako vy vzpomínáte,“ bránil se Noah. „Jsi dobrý žák, ale ani ten nejšikovnější člověk nemůže získat svátost učením. Jdi, procestuj svět, řiď se svým srdcem a ona si tě najde.“
… „Opravdu jsem to nečekal.“ pomyslel si. Strčil svitek pod plášť, vyskočil na koně a vyjel směrem na východ.

Svého otce jsem nikdy nepoznala, opustil matku ještě dřív, než jsem se narodila. Prý to byl velký a mocný muž, jehož moc sahala až za hranice lidského chápání. Prý byl často zatracován a proklínán a jeho přítomnost nebyla nikde vítána. Lidé se ho báli a říkali o něm, že je to sama smrt. Ale i přes tohle všechno ho matka milovala. Když zjistil, že se mám narodit já a né vytoužený syn, kterého by mohl naučit všemu co znal a který by pokračoval v jeho díle, proklel matku a opustil ji. Krátce na to jsem přišla na svět já. Má matka zemřela při porodu vysílením a žalem. Ani ti nejmoudřejší kněží a drudové jí nedovedli pomoct. Již od narození jsem byla považována za prokletou. Ale i přes všechna varování a věštby se mě kněží ujali. Pokřtili mě a vychovávai ze mě čestnou knežku. Mohla jsem být vynikající léčitelka, avšak prokletí mé matky se stále více podepisovalo i na mě. Zdědila jsem po otci schopnost ovládat mocnou magii a spolu s kletbou se vše násobilo. Po devátém roce jsem musela na příkaz starších jsem byla z chrámu vhnána, protože jsem byla považována za nebezpečnou. Byla jsem ještě dítě, když jsem se musela najednou začít starat sama o sebe. Opuštění chrámu mi dodalo odvahy začít pátrat po svém otci, avšak marně. Potřebovala jsem spoustu esencí a nástrojů na rituály a také jsem se musela za něco živit. Neměla jsem na výběr. Za mrzký peníz jsem se každou noc odevzdávala v hospodách a nevěstincích po celé zemi. Při životě mě držel pouze sen. Ten mocný sen najít otce a v něm najít osobu, která by mě dokázala pochopit. Všichni mě zatracovali a odsuzovali, nikdo se na mě hezky nepodíval a za zády se mi posmívali. Prohlásili mě za kacířku a to mi zůstalo. Po letech pátrání jsem potkala skupinu dobrodruhů, kterým jsem zachránila život a od té doby jsou z nás nerozluční přátelé na život a na smrt. Jedinně oni mě dovedou pochopit a nedělají předsudky. Dokonce mi pomáhají jak jen je to v jejich silách splnit mi můj sen. Najít otce a pohledět mu do očí.
_________________
Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.
JOSEPH ADDISON

Co vlastně bylo na začátku? Snad jsem si své povolání zvolil z čisté altruistické touhy pomáhat a být užitečný, snad protože se mi zdálo, že ve světě je již dost násilí, a tak místo, abych se učil, jak účinně zraňovat a životy brát, začal jsem raději studovat, kterak uzdravovat, ba dokonce kterak mrtvé křísit. Ale je také možné, že jsem prostě jen hledal lehčí živobytí, jako mnozí jiní potomci nuzných rodičů. Kdo ví?

Za ta dlouhá léta je má minulost zastřena rudým závojem milosrdného zapomnění. Od doby, kdy jsem opustil bezpečí klášterní školy, jsem viděl stovky bitev a v nich tisíce raněných a umírajících. Z poslání se pomalu stala práce, z práce rutina. Zde obvázat ránu, tady zastavit krvácení, tuhle narovnat zlomeninu, zaklínadlem utišit bolest, povzbudit k boji... Celé hodiny stále dokola až ruce umdlévají a víčka těžknou... Na spánek však není čas! Proti únavě raději vypiji povzbuzující nápoj - můj Spirit de la vie, po němž se cítím opět svěží a plný života. Poté ještě krátce vzhlédnu k nebi a mocným hlasem vzkřiknu tisíckrát odříkané zaklínadlo Uus Mani Sanct, a už cítím, jak se mi do ochabujících svalů rozlévá nová síla a mé břemeno se mi zdá lehké jako letní vánek. Rozjařeně proplouvám hřmícím bitevním polem a okolo číhající nebezpečí a smrt, jakoby se mne ani netýkaly. Nářek raněných je mi náhle zpěvem andělských chórů, vytřeštěné tváře zkřivené bolestí jen pitoreskními masopustními maskami, šepot tepenního krvácení šuměním fontánky v klášterní zahradě a místo řinčení zbraní k mým uším doléhá jen zvuk zvonků z naší kapličky, ačkoliv kaplička i klášter byly již dávno zbořeny a vypáleny při jednom bezvýznamném nájezdu potulných lupičů...

Bitva skončila. Sedím a zastřeným zrakem pozoruji, jak přeživší bojovníci prohledávají padlé a vzrušeně se handrkují a metají losy o nalezené skvosty. Cítím se strašlivě slabý. Ruce mi zachvátil neovladatelný třas a nohy mám jako z olova, takže již nedokážu ani vstát. Chtěl bych spát, ale v hlavě mi hučí a před očima mi zběsile probleskuje kaleidoskop pestrobarevných obrazů hrůzy a utrpení. Tohle obyčejný člověk nemůže vydržet! Nutně se musím napít! Někde bych ještě měl mít jednu lahvičku! Po těle se mi rozlévá studený pot. Ach, tady je, můj Spirit de la vie! Byl jen zapadlý v hromadě zkrvavených bandáží. Dychtivě vyprazdňuji obsah flakónku a ochraptělým hlasem sípu "uuuss.. uus mmani ssanct! uus wis sanct! Ex Uus Sanct! AN DES SANCT!". Ne, odpočinek není pro mne, je třeba znovu vyrazit do boje!

Tak můžete čas od času v bitevní vřavě zahlédnout neozbrojenou postavu s horečnatýma očima, jak zběsilá zoufalstvím štve zpěněného koně do nejtvrdších bojů, aby zachraňovala životy druhých, když svůj vlastní už ztratila.

To je Big Brother, léčitel i hrobník, holy priest navždy prokletý...

Tento příspěvek považujte za nesoutěžní. Asi bych se nemohl funkci flagera věnovat dost soustavně a pečlivě. I když možná, že mi nakonec nic, než hrát RP, nezbyde, vzhledem k tomu, že mám u hlavní postavy trvale snížený stat síly...

od Spectre:

Je pozdní odpoledne. V domácnosti kováře Floyda a alchemistky Karlenne se narodil první syn, ale
čtvrtý v pořadí. Dali mu jmeno Telchar. To jsem byl já. Melana, moje nejstarší
sestra, společně s Juded a Sofií, další dvě sestry, byly nadšené z bratříčka. Všude mne brávaly
a hrály si se mnou, jak s panenkou. Já si toho příliš z dětství nepamatuji, ale jednou, pokud si
vzpomínám, hráli jsme na schovávanou a já zalezl do nějaké díry.... čekal jsem, až mne najdou a
měl jsem velkou radost, když jim to tak dlouho trvalo. Jenomže se ochladilo a mne byla zima.
Dokonce jsem dostal hlad. Koukal kolem sebe. Spatřil maliny. A když jsem ji skoro utrhl
propadla se půda pode mnou a já se sesunul někde do hlubin podzemí..... Snažil jsem se
vyškrábat na povrch, ale nešlo to. Unavený, špinavý a vystrašený šel jsem po tmě chodbou, která
vedla stále níž a níž. Nevím, jak dlouho mi trvalo dojít na konec té chodby, ale co vím, tak to
jsou ty pavučiny, které se pořád lepily na tvář a ruce. Stále dokola bylo slyšet nějaké ťukáni
a šustění, jakoby někdo vyklepával rytmus na stěně. Až mi chodil mráz po zádech.... Najednou se
objevil přede mnou Obrovský pavouk. Stál a koukal na mne lehce zvedajíc přední končetiny, jakoby
mne pobízel, abych přišel blíž. Juva.... já řval!! Strachy bez sebe jsem si ani nevšiml těch
podivných tvorů, kteří se objevili za pavoukem a sekyrama ho rozčtvrtili. Byli to trpaslíci.
Koukali na mne a já na ně. Kroutily hlavama a mluvili, tak nějak divně, vůbec jsem jim
nerozuměl.A jeden vyslovil něco jako Gr'duzk. Asi jsem se jim líbil, nebo možná bylo jim líto
malého chlapce? Nevím. každopádně vzali mne s sebou do svého podzemního města.
Léta ubíhala a já jsem nabíral více a více zkušeností které mne naučili noví přátelé. Dokonce i
jejich řeč, byla pro mne, jako má vlastní. . I ti nejzkušenější řemeslníci viděli ve mě svého nástupce. Práce z kovem mi šla
skoro sama a tajemství tavení a výroby speciálních slitin, bylo mnou pokořeno. A to pravě, byl
nejšťastnější okamžik mého života.....
Objevil se ve městě jeden trpaslík, kterého jsem tu nikdy neviděl. Jmenoval se Hoaker.
Øekl, že je v jeho moci mi pomoct, abych se stal právoplatným trpaslíkem, ale musím vyrobit
speciální zbraň. Sekyru bohů. Pak on udělá vše proto, abych mohl mít veškerá trpasličí práva.
Dal jsem si na té věci záležet. Prozkoumal jsem množství knih a svitků. Vkládal jsem do této
sekyry celé své znalosti, ale stále nic nevycházelo. Pořád to nebylo ono. Pak jsem si všiml, že
v jedné starší listině se píše „... rukama kov stavíš, ale srdcem jej proměníš....â€? Vložil jsem
se do toho naplno, skoro dva dny jsem strávil nad výhní a kovadlinou. Další den mi zabralo
čistění a broušení. Večer, jsem byl úplně unavený, ale předem vybroušené drahokamy, jsem přesto
vkládal do těch správných otvorů a vzápětí je upevňoval, tak jak to přikazuje receptura.
Vyčerpaný a na pokraji sil jsem pak sekyru nechal vystavit na místo kterému trpaslíci říkají
"KRUH PRAVDY", aby mohla nabrat magickou sílu a já vysílením usnul.... Hoaker čekal trpělivě
týden a já ho nezklamal. Donesl jsem sekyru jak si přál. On se pousmál. Pohlédl na ni a řekl...
„Málo který trpaslík to dokáže udělat lépe. Jsem hrdý na tebe Telchare. Nabízím ti proto místo v
naší rodině trpaslíků. Přijímáš ho?â€? Mé srdce podskočilo až ke krku.
Hoaker mne vzal na procházku podzemníma chodbama. Došli jsme ke dveřím od kterých nikdo neměl
klíč, ale zámek tam byl. Èekal jsem co bude teď. Trpaslíci si vykládají, že za těmito dveřmi, je
jejich tajemství vzniku a jenom nejvyšší v řádu můžou ten zámek otevřít. Hoaker, asi nejmocnější
byl, neboť závora se pod tlakem jeho ruky pohnula a do místnosti plné divných zápachů vkročil a
za ním já. Ta vůně byla divná upadl jsem do divných stavů. Byl jsem jakoby ve vzduchu, ale
kráčel po zemi. Tělo bylo lehké, ale žádný úd mi nechyběl. Nevím co se se mnou dělo.... Najednou
mi narostly vousy, jaké jsem nikdy neměl a vlasy změnily barvu. Kůže se měnila dohněda a
postava se mi zmenšila. Rukama jsem se držel divného obelisku na kterém byly napsané runy, ale
jejich význam mi nic neříkal. Hoaker mě pak vynesl z místnosti plné divných pachů s obeliskem.

Když jsem se probral, byli jsme všichni ve městě a ke mě domů chodilo víc a víc trpaslíků

a gratulovali mé proměně. A já byl rád, že se splnil můj sen. Stal jsem se trpaslíkem a od té doby žiju ve městě Lios na severu Endoru...

Jelikož se z neznámých důvodů ztratila z knihovny, na žádost několika lidí znovu na forum umisťuji povídku Útok z lesa. Už je nějaký ten čas stará, ale byla napsaná podle skutečné události. Takže kdo nečetl, užijte si ji;p

Útok z lesa

„Další zelená opice v černobílém světě,“ pousmál se Gereth a vytrhl krátkou šipku z nehybného těla. „Už mě nebaví je lovit jednoho po druhém v lese,“ prohodil ke svému společníkovi. „Olověná šipka do zad, pád z koně a nakonec smrt v podobě magických střel, blesků nebo jiných vzdušných kouzel. Cos to do něj vůbec nasypal tentokrát?“
„Jmenuje se to Hněv větru. Obzvlášť účinné proti obrněným cílům. Ten ork měl zbroj z tvrdého zlata. Pěkně ho to upeklo, co říkáš? Jen se obávám, že tu kroužkovou košili už asi neprodáme. A ty kalhoty taky nevypadají dobře. Vlastně si myslím, že tu mršinu nemá cenu rozhrabovat.“
„Tak příště si ten Hněv větrů, Siarone, strč někam. Vidíš, jakou díru udělala moje šipka a jakou ta tvoje prašivá magie? Já ti to připomenu, až zas budeme živořit o vodě a jablkách. No, kde jsem to skončil. Prostě mi to přijde příliš snadné a málo výdělečné. Někdy musím stopovat i půl dne, než někoho najdu. Co takhle sebrat pár chlapů a napadnout jejich cech? Ti berserkové, to je banda sebevražedných tupců. Já si myslím, že pokud přemůžeme strážné, tak ten zbytek už v klidu postřílíme.“
„Dobrý nápad, zkusím někoho sehnat.“ Mág zavřel oči a tiše odříkal magické formule. Pak už se ani nepohnul. Jako by se propadl do sebe. Jen ve větru vlající černé vlasy prozrazovaly, že v lese nestojí socha. Náhle stejně jako začal, tento stav skončil. „Persephone a její parta vrahů přijdou. Nežádali žádný žold. Prý jim bude radost ze zabíjení stačit. Fajn lidi, tihle vrazi. Jen jim vytvořím bránu a vyrazíme.“
„Vas Rel Por,“ Vykřikl Siaron a začal se divoce komíhat ze strany na stranu, mávajíce zběsile holí.
„Škoda, že nás ti berserkové nevidí teď,“ zazubil se hraničář. „Mohli by umřít smíchy.“ To ale mág neslyšel a brzy se uprostřed lesa otevřel magický portál. Vyjely z něj dvě postavy zahalené v pláštích a ozbrojené scimitary. Vyzařoval z nich klid. Porozhlédli se po okolí a když zpozorovali mršinu orka, zacukalo jim v koutkách. Čas smrti je blízko. Hned za nimi vylezl obrovský brouk. Zacvakal kusadly a kývl na pozdrav.
„Takže jak jsme se domluvili. Žádné slitování. Žádné rozdíly. Drow nebo elf, lama nebo ostard. Všechno má krev červenou. Tak ať teče!“ pronesl Gereth
„Ať teče!“ odpověděli ostatní a vyrazili.
Cech byl chráněn pouze palisádou a čtyřmi strážnými. Uvnitř se nacházelo i pár dobrodruhů. Nevypadali moc zkušeně. Rozhodně ne dost zkušeně pro skupinu vrahu, která se k nim neslyšně přibližovala. Zemřel první. Ani nezpozoroval, že z něj vyprchává život. Než si ostatní všimli šipky v jeho hrdle, umírali. Umírali rychle. Jeden po druhém. Ač bylo nebe bez mraků, pršely z něj blesky. Kam zasáhly, smrděla spálenina. Někdo se svíjel na zemi. Hvězdice v rameni. Lehké zranění. Tak proč se sakra tak škube? Proč barva jeho těla přechází ze svítivě zelené na mrtvolně bledou? Výkřik. Další se skácel k zemi. Podřezané hrdlo. Kdo? Odkud? Mezi postavami pobíhal brouk. Dorážel zraněné, zabíjel nehybné. Paralyzované kouzlem? Strachem? Kdo ví. Řež nebrala konce. „Ať teče,“ zašeptala Persephone, pozorujíce umírající.
Konečně se někdo probral. Dareba? Tempest? Nevím, jeho jméno není důležité. Důležitá je role, kterou sehrál. „Stráže,“ prolétlo mu hlavou. „Stráže! Stráže!“ volal již z plných plic a běžel nejrychlejší cestou ke kasárnám. Jakmile zjistili, že byl spuštěn poplach, přišli. Zkušení strážní z Medey. Vrazi to zpozorovali. Gereth vystřelil jednou. Vystřelil i podruhé, leč účinek byl pramalý. Ani těžké olověné šipky neshodily Medeyské rytíře ze sedel. Jejich zbroj pohlcovala blesky, které jim pak způsobovaly pouze malé zranění. Jeden ze zlodějů se k nim pokusil proplížit. Zdálo, že se to podaří. Že se jeden ze strážných skácí k zemi tak, jako už spousta jiných před ním. Už se po něm natahoval. Náhle se strážný bleskově otočil a vrazil zlodějovi dýku do břicha až po jílec. On to věděl. Celou tu dobu věděl, kde se vrah nachází. Strážný mu hleděl zpříma do očí. Počkal. V klidu počkal až vrah naposledy vydechne. Poté dýku zase vytáhl. Pečlivě, tak aby na ní nezůstala ani kapka krve, ji otřel o plášť. Porozhlédl se po ostatních a pobídl hřebce.
„Ústup,“ zamumlal zlomeně Gereth. „Ústup, než nás do jednoho rozsekají!“ zařval na své kumpány a sám otočil svého ostarda. V lese se jim ztratí. Snad. Neohlížel se na ostatní. Nestaral se, jestli přežijí. Plán pro tyto situace byl jasný. Rozprchnout se do všech stran a sejít se na určeném místě. Běžel rovnou za nosem. Za sebou uslyšel řev. Zaklel. Vybrali si jeho. Utíkal dál. Je hraničář. V lese se mu nemůžou rovnat. Jak je teda možné, že je slyší blíž a blíž? Gereth se ohlédl. Už byli dokonce na dohled. Tři sta sáhů. Dohánějí ho. Pokusil se kličkovat, manévrovat. Dařilo se. Začínal je ztrácet. Oddechl si. Přestal dávat pozor. Špatně. Ostard vedený nepozornou rukou klopýtl. Než ho opět uklidnil, byli u něj. Rychle, z otočky po nich vystřelil. Minul. Věděl co přijde. Zvedl ruce nad hlavu. Zkusil to. Stráže ani nezpomalily. V běhu mu usekli hlavu. Jedním sekem. Pěkná rána. Bezhlavé torzo se skácelo na zem. Jeden strážný se vrátil zpět a se zamručením zvedl hlavu. Schoval ji do pytle a odjel. Proč by ho měl ušetřit? Odměnu dostane za hlavu, ne za zajatce.
Gereth se propadal do temnoty. Bolest, pocit bezmocnosti, strach. Černobílý svět. Byl zpět v lese. Smutně koukal na své bezhlavé torzo. Zase ho jednou dostali. „Parchanti,“ ulevil si. Příště si dá větší pozor. Z lesa se vynořila neznámá postava, celá zarostlá v kostěném brnění. Tiše předstoupila před ducha hraničáře. Ukázala na něj svou černou holí a pronesla magickou formuli:“An Corp.“ Gereth opět začal vidět barevně, slyšet ptáky a cítit ten mrtvolný zápach vycházející z neznámé postavy. Jako vždy ho bolela hlava. Ztratil část vzpomínek, zážitků, zkušeností. Ale i tak věděl co se patří. „Děkuji ti poutníku. Nezapomenu na tvou službu.“ Necromancer pokýval hlavou a začal odcházet. Náhle se zvedl obrovský vítr. Setmělo se. Ve vytvořeném šeru se hned vedle Geretha objevil průhledný obraz člověka. „Sakra, jeden ze stvořitelů, co po mě asi chce,“ zaklel. Stvořitel se ale otočil k necromancerovi. „Slyš, Ertaii. Za toto oživení tě odsuzuji k věčnému životu ve vyhnanství. V žádném městě nebudeš vítán a na tvou hlavu bude vypsána odměna. Budeš loven do konce svého života.“ Na to se obraz rozplynul. Ertai stál nehnutě, oči plné úžasu. Stále to nechápal. Nechápal, že jeho život se právě zbořil, jako domeček z karet. Už jen les a věčné zatracení.

Edit 25.2.2010: Repost kvůli kódování.