Endor

Následující text je výtažek z deníku Elensara, medejského hraničáře.



Byl za mnou dlouhý den a přitom to nejdůležitější mělo teprve přijít. Právě jsem přiběhl do daugaské malé banky, celý vyčerpaný. Dokončil jsem svůj každodenní Endorský okruh v lesích. Běžel jsem pěšky a o to víc jsem byl zničený. Naštěstí pro mne, v bance byl vstřícný ork, který si všiml mého zdrceného výrazu a nabídl mi, že mi přinese občerstvení. Samožřejmě jsem neodmítl, pomoc mi přišla vhod. Ovšem místo očekávaného džbánu vody mi Warkande (onen ork) přinesl 3 tupláky piva a několik bochníků chleba. Inu, šťastný jsem z toho nebyl, ale přijal jsem jeho dary s úsměvem, abych neurazil. Během občerstvování mě Warkande neustále zásoboval otázkami o mém plášti. Doteď nemůžu pochopit, co mu na něm přišlo tak zvláštní. Pořád se divil, jak si mohu vůbec dovolit vyjít v takovém plášti ven do lesa mezi vrahy. Přes všechno vysvětlování, že jsem hraničář a tudíž se v přírodě velmi dobře ukryji, Warkande stále nechápal. Co naplat. Ork je ork. Mezitím se do rozhovoru připojil i jakýsi Korialstraz. Když už jsme se ale bavili o vrazích, vzpoměl jsem si, že nedávno v hospůdce kdosi vyprávěl o kultu Smrti. Jsem od přírody nesmírně zvědavý, člověk by dokonce řekl že až nezdravě. Nadhodil jsem tedy, zda o tomto kultu ostatní neví něco víc. Warkande bohužel zavrtěl hlavou a jediné, co mi na to pověděl, bylo 'Zkus se podívat do medejské knihovny, tam by mohly být nějaké spisy.' Zaplápolal ve mě můj zvědavý plamínek a ještě v tu minutu jsem vyrazil směrem ke stájím. Hbitě jsem vyskočil na Larsův vozík. Lars se na mě otočil s výrazem typu 'A peníze máš kde?', ale v tu dobu už mu k hlavě letěl pytlík s padesáti zlatkami. Převozník se spokojeně otočil zpět a já na něj jen štěkl 'Medea!'.
V Medee bylo naprosté pusto. Poslední dobou je to opravdu zoufale mrtvé místo. Kdo ví, zda to dělá Gurdokovo terorizování, nebo prostě jen město chátrá. přeběhl jsem spodní most přes průliv a proběhl soutěskou až k vratům zdejší knihovny. Zavolal jsem na knihovníka v naivní naději, že mi odpoví, ale to se nestalo. Opodál stojící prodavačka knížek se ne mne pohoršeně otočila a velmi nevhodným gestem mi oznámila, že bych měl být tichý. Došel jsem tedy k nejbližší knihovničce a popadl knížku ve velmi hezké pozlacené vazbě. Ovšem to byla obrovská chyba. Zjistil jsem, že se jednalo o jakousi červenou literaturu o lásce mezi orčicí a drowem, jejichž dva rody spolu navzájem válčí. No prostě brak. Po pár stránkách jsem u knihy usnul a probudil mě až hlas za mými zády. Když jsem se oklepal a otočil, viděl jsem znovu Korialstraze s Warkandem. Warkande za mnou přišel znovu s těmi otravnými otázkami ohledně mého pláště. Opět jsem se mu marně snažil vtlačit do té zelené hlavy, že před každým výběhem z města nebudu všechno co mám na sobě ve strachu svlékat a schovávat k bankéřovi. Obešel jsem první řadu knihovniček a došel k policím s nápisem Legendy. Ty mě zaujaly. Bohužel ještě než jsem stačil vytáhnout za hřbet první knihu, na kterém bylo napsáno drobným písmem S. Delgurth, zpoza knihoven za mými zády se ozvalo 'Já vím, kde má sídlo kult smrti.' Vyšel jsem tedy zpět do hlavní síně a tam na mě koukal Korialstraz s vítězoslavným pohledem. Pověděl jsem mu 'No vida, a nechceš mě tam zavést?'. Mág byl na vážkách, protože měl obavy z vrahů, ale nakonec souhlasil. Vyčaroval bránu ke hřitovu, o němž se povídá, že pod ním sídlí mistr nekromantů.

Ihned poté, co jsme portálem prošli Korialstraz vyběhl směrem na jih. Bohužel jsem se nestihl zorientovat a rázem se mágovy obavy vyplnily. Z dálky jsme s Warkandem slyšeli, jak Korialstraze rychle ubil jakýsi vrah. Naštěstí pro nás všechny potkal Korialstrazova ducha nějaký dobrodruh, který ho nepustil na onen svět a pomocí kouzel ho vrátil mezi nás. A aby toho štěstí nebylo málo, Warkande po chvíli hulákal z lesa, že našel koně. Alespoň jsem měl šanci se Korialstrazovi vykoupit tím, že mu nalezeného koně ochočím a věnuji. Poté už mě oba dva dobrodruzi zavedli k nažloutlému chrámu, v jehož síních se procházejí lidé v rudých zbrojích a róbách. 'Tak tohle jsou ti vyznavači smrti?' řekl jsem si v duchu, přičemž můj plamínek zvědavosti zahořel ještě víc. Rozhodl jsem se, že musím zjistit co za takovým zvráceným spolkem stojí. Poděkoval jsem oběma dobrodruhům a bleskurychle si zakreslil mapu chrámu, abych se sem mohl brzy vrátit a prozkoumávat hlouběji. Upřímě řečeno se toho nemohu dočkat. Musím však samozřejmě přiznat, že mám i trochu strach. Ale přece jen, kdo by neměl.

Na další stránkách deníku stojí:

Druhý den ráno jsem vstal brzy. Věděl jsem, že budu potřebovat mnoho času. Vyšel jsem ze svého pronajatého pokoje a sešel dolů po schodech. Hostinský si všiml mého rozespalého výrazu a hned nalil do malého hrnce na plotně mléko. Když jsem si přisedl k jeho pultu, zvědavě na mne pohlédl. 'Odjíždíte z města?' zeptal se. 'Ne, ještě ne. Nemusíte se bát.' odpověděl jsem.
--Hostinský nechápavě zavrtěl hlavou: 'Tak proč takovéhle brzké vstávání? Vstal jste dříve, než pes Žeryk od vedle. A že ten vstává brzy!'
--'Dnes mám nabitý program, tak nechci mrhat časem.'
Hostinský si něco zamumlal pod vousy. Zřejmě mu šlo proti rozumu, že člověk vstává brzy, když nemusí, ale raději už jsem mu nic neříkal. Vypil jsem sklenici teplého mléka, kterou mi položil na pult, vzal jsem si plátek lembasu a vyšel z hostince směrem ke stájím.

Můj cíl byl opět knihovna. Šel jsem tam, kde jsem včera zkončil. U police s legendami. Pročetl jsem si všechny knihy v této polici, ovšem o kultu smrti ani zmínění. Zašel jsem tedy k vedlejší kategorii.

V Knihovně jsem byl opravdu, opravdu dlouho. Nespočet hodin jsem strávil prohledáváním knihovniček. Dostal jsem se až do vrchního patra medejské knihovny, kde jako vždy stál učitel runových slov. Zřejmě se po celý den hodně nudí, protože hned jak mě zmerčil, začal mi nabízet své služby. Jen jsem zavrtěl hlavou a začal probírat zdejší knihovničky. Bohužel v tomto patře se nacházela spíše naučná literatura, která pojednávala o magii a runách. Zhruba po hodině marného prohledávání tohoto patra se na mě poněkud nervózně otočil učitel.
--'Můžu vám nějak poradit?' zeptal se.
--'Víte, sháním informace o kultu Smrti. Bylo mi řečeno, že bych zde mohl něco najít.'
--'Kultu smrti?!' Mág vypadal velmi znervózněný. 'Proč proboha chcete informace o tomhle spolku?' zašeptal. 'Jste snad jedním z nich?'
--'Ovšemže nejsem. Ale je to moje věc, proč se o nich chci dozvědět víc.' Opáčil jsem. 'Takže zde v knihovně nic není?'
--Učitel se zamračil a zakoukal se ven z okna. 'Vlastně tu něco máme. Té knihy se už léta nikdo nedotkl, leží zaprášená v jedné z knihovnic ve vrchním patře.'
Byl jsem zmatený. Vždy jsem žil v domění, že místnost s učitelem run je v medejské knihovně nevýše. To jsem učiteli také řekl, ale ten mě vyvedl z omylu. Hned nato mi vysvětlil, jak se do oné místnosti dostat. Když do ní vešel, porozhlédl jsem se po okolí a začal jsem opět prohledávat police. Nakonec jsem ale našel to, co jsem hledal. Jak jinak, než v zadní knihovničce v rohu místnosti, na nejspodnější polici byla položená kniha s masivní vazbou. Nesla název 'Pojednání o ďáblu'. Přinesl jsem ji ke stolku a začal důkladně studovat. Četba knihy mi trvala dlouho, ale nakonec v kapitole 'Spojenectví démonů s lidmi' pak už byly záznamy o kultu, který mě poslední dobou tolik zajímal. Nebudu sem zapisovat vše, co jsem se z této knihy dozvěděl, ale můžu říct, že toho byl dostatek. Alespoň pro začátek. Asi nejcennější informace pro mě byla ta, že na vyšších pozicích se členové kultu zdraví způsobem, že pravou rukou člověk napodobí kříž, zatímco levou se chytí dlaní pod krkem. Kříž má znamenat zkřížené kosti a chycení pod krkem vyjadřuje lidskou lebku. To mohla být šance pro mne proklouznout hlouběji do kultu.

Když jsem vešel zpět do mého pokoje, posadil jsem se na své lůžko a zamyslel se. Konkrétně to bylo o mém synu. Rychle jsem ale rozehnal své myšlenky, když jsem zaregistroval rozevřenou mapu na psacím stole. Přistoupil jsem ke stolu a složil mapu do kapsy. Jednalo se samozřejmě o tutéž mapu, kterou jsem si zakreslil včera u chámu. Sebral jsem z věšáku luk s toulcem, natáhl své boty a vyrazil.

Cesta lesem byla relativně rychlá. Jediný problém, na který jsem narazil bylo pár lesních trolů, kteří hned jak mě zmerčili, vrhli se bezhlavě po mně. Nebyl ale problém se schovat mezi stromy a počkat, než se trolové přestanou snažit zjistit, kam jsem zmizel. Zbytek cesty už byl bezproblémový. Když jsem se dostal ke chrámu, měl jsem to štěstí, že před ním byl nějaký dobrodruh co se tu zrovna zdržel. Zřejmě jen probíhal okolo a chtěl se podívat dovnitř stavby. Výsledkem bylo to, že ho spatřil mág kultu smrti a ihned se ho snažil vyhnat pomocí svých zvrácených kouzel. To se mu i víceméně povedlo. Když se pak před chrámem otočil a vyrazil zpět do vstupní místnosti. Připlížil jsem se blíž k němu, sebral ze země kámen velikosti dlaně. Hodil jsem ho po mágovi, ovšem k mojí s smůle se přesně v tu chvíli mág znovu otočil, z čehož vyplynulo, že kámen ho místo do hlavy zasáhl do ramene. Celkem rychle si uvědomil, co se stalo a začal odříkávat 'Flam por!'. Mezi dlaněmi mu rychle vzplál plamen. Na nic jsem v tu chvíli nečekal, sáhl do toulce a vytáhl první šíp, který mi padl do ruky. Natáhl jsem tětivu a vastřelil ho mágovi přímo doprostřed čela. Výsledkem bylo, že jsme si navzájem vyměnili své střely, přičemž ale já jsem z toho vyvázl mnohem lépe. Plamenná střela mě zasáhla do holeně, kdežto mág byl zasažen přesně tam, kam jsem mířil. Ihned byl usmrcen a padl bezvládně na záda. Přiběhl jsem k jeho tělu, odtáhl ho mezi stromy a stáhl z něj jeho rudou róbu. Navlékl jsem si jí přes mé brnění, nasadil jsem mágův klobouk a do ruky jsem vzal jeho černou hůl. Nejistě jsem vyrazil do chrámu. Zřejmě si žádný z ostatních členů kultu ničeho nevšiml. Postavil jsem se tedy do kouta místnosti a sledoval dění okolo sebe. Po několika desítkách minut se najednou ozvalo jakési cvaknutí a zčistajasna se v hale objevilo několik dalších členů kultu. Dorazili mezi ostatní a oznámili jim, že se mění hlídka. Mí staří společníci se odebrali směrem ke schodišti a všichni mizeli za rohem jedné zdi. Nově příchozí stážce si mne všiml a zamával na mě jakési gesto, že se mám odebrat za ostatními. Došel jsem tedy k onomu rohu a všiml jsem si, že v písečné zdi je úzký průchod. Prošel jsem tedy dovnitř a sešel schody, které byly hned za ním. Nad sebou jsem zaslechl, jak se skryté dveře zaklaply.

Byla obrovská tma. I s mým elfím zrakem jsem měl značné problémy rozlišit kde se nacházím. Byla to jakási podzemní chodba, která po několika stopách zatáčela doleva. Postupoval jsem tedy pomalu dále a dále, než jsem před sebou spatřil jasné světlo. Na chvíli mě oslepilo a když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že přede mnou stojí lich. Nedal jsem na sobě znát žádné emoce, přesto že jsem měl vskutku velký strach. Jelikož jiná cesta tudy nevedla, rozhodl jsem se projít okolo licha. To byla ale chyba. Nemrtvý čaroděj totiž velice shadno odhalil mou nervozitu. Otevřel své rozkládající čelisti a zasyčel na celou chodbu. Přiběhli 2 vyznavači kultu smrti a lich jim okamžitě oznámil, že jsem vetřelec. Chytili mne za ruce a otáhli dál chodbou. Zavedli mne do útulné místnůstky, na jejíchž konci stál pár stráží a mezi nimi seděl na trůnu další člověk. Všiml jsem si, že na róbě má nášivku pána kultu smrti, které nosívají jejich vysoce postavené osoby.
--Pověděl klidným hlasem: 'Pusťte ho. Pojď ke mně, hraničáři.'
--Došel jsem k muži a ten začal: 'Vida, vida. Malá krysa k nám proklouzla. Co tu pohledáváš? A kdo tě sem vyslal? Gurdok? Král?'
--'Ani jeden, můj pane.' pronesl jsem. 'Přicházím ve jménu smrti.'
Začal jsem nemotorně kreslit do vzduchu kříž a přiložil jsem dlaň na krk.
--Vysoce postavena osoba prohodila: 'A to ti mám věřit? Očividně ani nepatříš mezi nás! Stráže, stáhněte z něj tu róbu. Tak vznešené oblečení nemůže nosit kdejaký podvodník!'
Znervózněl jsem ještě víc. Ze stínu v místnosti se vynořil obrovský kostlivec s korunou na lebce a obouručním mečem, který byl snad ještě vetší, než on sám. Došel ke mě a plochou meče me udeřil do zad. Padl jsem na kolena. Kostlivec mě chytil za kápi róby a surově ji ze mě stáhnul. Pak ještě lapil po klobouku, co jsem měl na hlavě a vytrhl mi hůl z ruky. Odešel zpět do tmy.
--'Ale vy... vy mi nerozumíte,' zakoktal jsem. 'nejsem člen kultu, ale právě proto jsem přišel. Chci se jím stát.'
--Vůdce přimhouřil oči. 'Vážně? A jak jsi se sem dostal, mohu-li se zeptat?'
Začal jsem usilovně přemýšlet a snažit se vymyslet co nejvěrohodnější lež. 'Můj přítel je členem kultu,' vypadlo ze mne nakonec. Uznávám, že nic světoborného, ale v danou situaci jsem neměl čas vymýšlet rafinované historky. 'Půjčil mi své oblečení, abych se k vám mohl dostat. Říkal totiž, že bez oblečení by mě těžko někdo pustil dovnitř, ale raději mě rovnou zabil.'
--'Zdá se, že tvůj přítel již ví, jak to tu chodí,' zasmál se. Zřejmě se chytil návnady a teď je lépe naladěný. 'Takže ty chceš až do konce života vyznávat smrt a roznášet ji mezi obyčejné lidské červy?'
--Trošku mi cukal koutek, ale dostal jsem ze sebe: 'Ano můj pane.'
Začínal jsem mít obavy, že jsem v pořádném průšvihu.
--Vůdce odpověděl: 'Dobrá, dobrá. Ovšem věc posouzení a přijetí není na mně. To už je práce našeho Strážce.' Mávnul rukou na vojáka po své pravici a ten třikrát bouchl do země násadou své halapartny. Vedle mě se zničehonic vynořil další vyznavač smrti, s lukem v ruce.
--'Odveďte ho ke Strážci!' řekl člověk na tůnu a rozevřel svůj svitek před sebou. Přečetl několik slov nějakým hrdelním a odporným jazykem a před stolem se objevila magická brána. Člověk s lukem vedle mne mě stčil přímo do brány a skočil do ní hned za mnou.

Další stránky knihy mají rozmazané písmo.


Vypadl jsem z magické brány a spadl na záda. Zmocnila se mě příšerná bolest. Jelikož jsem nedaleko zahléhl palmu a nad sebou žhnoucí slunce, bylo mi jasné, že tu bolest, která zmítá mými zády zřejmě působil kaktus. Z brány vyšel můj nový průvodce a když si mne všiml, vycenil své špičaté zuby ve škodolibý úsměv. Zvedl jsem se, sundal plášť a začal z něj vytrhávat bodliny. Když jsem se pak otočil, viděl jsem před sebou skálu, táhnoucí se daleko na západ. Přímo přede mnou se nacházel úzký vchod do jeskyně, velký asi jako průměrný člověk. Vrah mě vyzval, abych vstoupil. Byl bych býval radši, kdyby se ujal vedení on, protože pak by mě nic nedělilo od útěku do širé pouště. Bohužel nevypadal, že by mi chtěl vyhovět, tak jsem ho raději poslechl. Vešel jsem do úzké jeskynní chodby a před sebou jsem zahlédl velké množství vyznavačů smrti bok po boku různým nemrtvým zrůdám. Téměř všichni si mne všimli a nebýt mého nepříjemného společníka, s velkou pravděpodbností by na mě i provedli své zvrhlé choutky. Ten je však zarazil. Vedl mne jeskynní chodbou a jak jsme míjeli zdejší obyvatele, po každém minutí mi naběhl do zad čím dál větší mráz. Skoro jsem dokonce zmrzl, když jsme procházeli okolo ghúla stojícího hned vedle vysokého licha v rudých potrhaných šatech. Cítil jsem jejich pohledy, které mi probodávaly temeno, přestože neměli žádné oči. Několikrát jsem se musel oklepat, a oklepávám se i teď, když píšu svůj deník. Po několika desítkách stop jsme se dostali ke schodům do ještě hloubějšího podzemí.

Připadalo mi to jako celá věčnost. Procházeli jsme stále dalšími a dalšími jeskyněmi a míjeli jsme snad nekonečné množství démonů a nekromantů. Každý, okolo kterého jsem prošel na mne otočil svou hlavu a křivil svůj obličej ve snaze se přemoct a rovnou mě zabít. Ovšem cosi jim v tom bránilo. Dost pravděpodobně nějaký příkaz. To mě donutilo k zamyšlení, díky čemuž jsem alespoň na chvíli přestal vnímat napjatou atmosféru. Zajímalo mě, kdo je vlastně onen Strážce, kterého jsem měl již brzy potkat. Mág? Bojovník? Obyčejný úředník, který dělá posudek u nových členů? Nebo snad nějaký lich? V to jsem doufal nejméně, protože lichů jsem dnes už potkal na můj vkus až až.

Zpozorněl jsem. Mezi jeskynními stěnami se začaly objevovat náznaky opracovaných zdí a podlahy. Čím více jsme postupovali, tím se zdála být jeskyně méně a méně přírodní, až se úplně celá proměnila v chodbu, bohužel ale ještě ponurejší. Už jsme byli tak hluboko, že zde byla téměř stejná tma, jako v místnosti pod chrámem kultu. Zastavili jsme na konci chodby u masivních, kovových dveří. Můj společník se na mne otočil: 'Opovaž se říct jediné slovo, dokud nebudeš vyzván! Jakmile ke Strážci předstoupíš, pokloníš se a pozdravíš ho gestem. V žádním případě se mu nedívej do očí, to považuje za pohrdání. Rozměls?' V krku mi vyrostl knedlík. Pracně jsem ho spolkl a vykoktal ze sebe souhlas. 'Dobrá,' řekl vrah. 'počkej chvíli a pak vstup.' Zatáhl za madlo dveří a vešel dovnitř. Zevnitř jsem uslyšel jeho pro mne už známý hlas, jak pověděl:
--'Strážče, přivedl jsem tu osobu, o které vás již obeznámil můj pán G'eld.'
Zaslechl jsem zadunění. Lekl jsem se. Neozvala se žádná odpověď, tak po chvíli jsem se sebral a vstoupil do místnosti. Uprostřed byl z rudých cihel vydlážděn pentagram, okolo kterého byly do země vyryty čtyři světélkující runy. Po několika krocích jsem rychle rozeznal obrys obrovského stínu ve tmě. Před ním se krčil v pokleku můj společník. Byl to démon. Obrovitý, okřídlený, rohatý démon. Čekal jsem opravdu mnohé, ale netvor takovýchto rozměrů všechna má očekávání předčil. Vyděsil jsem se. Přesto jsem ale šouravým krokem přistoupil až k boku vraha, který se mezitím postavil. Snažil jsem se uklonit, ale moc mi to v mém zkoprnělém stavu nešlo, stejně jako kreslení kříže do vzduchu mou roztřesenou rukou.
--Obrovský okřídlený tvor zahřměl: 'Taková snůška nervů? Tenhle červ si říká vyznavač smrti?!' Z očí mu vyšlehly plameny. 'Očividně je na pokraji omdlení! Je k smíchu. Ten nemá ke zlu ani trochu blízko!'
Zejména poslední větu démon velmi rozzuřeně vykřikl. Kolem stojící čarodějové kultu se přikrčili pod duněním a sesuvem několika dlaždic ze stropu způsobeném Strážcem. Zdálo se, že je se mnou konec. Démon mou vyděšenou mysl četl jako knihu a hned mu bylo jasné, že jsem pouhý podvodník. Vrah po mém boku neváhal a tasil mečík, který měl zastrčený v botě. Chytil mě za límec, ale k překvapení nás obou ho netvor zarazil. Chvíli bylo nechápavé ticho a pak ze sebe netvor vydal doslova ďábelský, ale přesto tichý smích.
--'Cítím z tebe prastarou magii, červe. Silnou, prastarou magii! Co jsi zač?'
--Zvedl jsem pohled od země: 'O čem to mluvíte?' zeptal jsem se.
Démon se rozzuřil a pěstí smetl mísu plnou žhavého uhlí, která stála v jednom z vrcholů pentagramu. 'Ty budeš mluvit i kdybych ti měl do jazyku propálit díru!' procedil mezi zuby.
Ukázal dlouhým pstem na dva mágy stojící v rohu haly a rozkázal jim, aby mne svázali. Během toho, co mi jeden z mágů cpal do úst roubík, netvor zavolal na další přisluhovače na opačném konci místnosti se slovy 'Přineste rakev.'. To byla poslední slova co jsem od něj slyšel. Dostal jsem ránu do hlavy a spadl jsem na zem.

Probudil jsem se ve tmě a okolo sebe jsem cítil puch prohnilého dřeva. Snadno jsem si domyslel, kde se nacházím. Otočil jsem hlavu na stranu a všiml si úzké škvíry ve stěně rakve. Venku bylo světlo a rakev ležela na písku. Kousek za hlavou jsem slyšel moře, rytmicky narážející do útesů. Společně s mořem jsem ale šlyšel i rozhovor. Jeden z hlasů už mi dnes dělal dlouhou dobu společnost, zatímco ten druhý jsem ještě neslyšel, přestože na první poslech bylo jasné, že je to ork. Hrubý hlas a občas nějaké zkomolení slova tomu byly důkazem. Ork se zdal být vyveden z míry.
--'Já už to ale nechci dělat!' řekl. 'Už nechci mít prsty v zabíjení lidí!'
--'Tak to si pěkně zvykej,' odsekl vrah z kultu smrti. 'protože jinak tě Strážce zahubí. Stejně tak, jak to hodlá udělat i s tím bídákem, támhle v bedně.'
Od orka bylo slyšet zamručení.
--'Tak se mi to líbí. Věděl jsem, že mi budeš rozumět. Tady máš mapu, dávej na ni pozor. Mám ještě jednu náhradní u Strážce, ale byla by škoda s ní plýtvat.'
--'Rozumím.' řekl zlomeně ork.
Člověk v plášti se otočil a pronesl: 'Pamatuj Gorku - dva dny! Jestli do té doby nebudou rakve na místě, je z tebe krmení pro démona!' S těmy slovy mi prošel vrah ve výhledu a zmizel za skálou. Orka jsem neviděl, ale slyšel jsem, jak odešel druhým směrem.

Zdálo se mi to jako celá věčnost. Snažil jsem se křičet, kopat a zmítal jsem sebou ve snaze se dřevěné schránce vymanit, ale marně. Jediný výsledek bylo několik škrábanců a modřin. Nakonec jsem unavený v rakvi usnul. Probudily mne až přibližující se kroky. Zastavily se u mne a stihly mi do rakve ještě vkopnout trochu písku. Byl to Gork. Po chvilce přišlo pár dalších postav. Gork začal:
--'Tak toto je můj náklad, který potřebuji převést.' Jeden z přihlížejících chápavě přitakal. Další suše pronesl 'Rakve.' Gork pokračoval: 'Potřebuji je převést na určené místo, přičemž bude potřeba 6 malých lodí. Pokud seženete větší, stačí jich méně.' Přihlížející souhlasně zamručeli. A někteří už začali přistavovat své lodě ke břehu. Došlo mi, že rakví je asi více. Docela s hrůzou jsem si představil, že by ve všech ležely spoutané oběti kultu smrti. Zaslech jsem přiběhnout dalšího člověka. Zřejmě další Gorkův pomocník. Začal být okolo rozruch. Neustále někdo pobíhal po písku, hekal a občas se ozvala rána. Zřejmě začali nakládat rakve na lodě. Po chvilce se náhle pohnula i moje rakev. Nejřív se zvedl jeden konec do vzduchu a hned potom ten druhý. Cítil jsem pohyb. V pozadí jsem zaslechl ženský elfí hlas: 'Doufám, že v ní nikdo není.' Rakev dopadla na tvrdý povrch, přiemž jsem ucítil, jak prkno pod mými zády naprasklo a vrazilo mi třísku mezi lopatky. Podle pohupování mi došlo, že už jsem na lodi. Lodě se po vlnách pomalu sjely k sobě a tvořily kroužek. Měl jsem docela dobrý výhled na tři další čluny. V jednom stála elfka, zřejmě priestka. V dalším postávala osoba ve zlaté kroužkové kukle a postavu na třetím člunu jsem neviděl dobře. Na mém člunu byl asi člověk. Alespoň jsem se o tom domníval, podle jeho funění. Později jsem si všiml, že je na ní ještě Gork. Námořníci se mezi sebou bavili, pokřikovali na sebe a občas se nechápavě rozhlédli. Z toho, co jsem odposlouchal ze jmen, tak tu byli Felmaer, Deneir, Alexia Maerdin a pokud jsem dobře rozuměl, tak čtvrtý z nich byl jakýsi Umax - ten co byl na palubě se mnou. Gork přerušil rozruch a pronesl:
--'Náš cíl je ostrov. Bohužel ale nevím kde přesně se nachází. Mám tu ovšem jeho mapu, ale nic z ná nedokážu vyčíst.'
Nastala chvíle ticha a všichni se upřeně dívali do mapy. Někteří vytáhli své sextanty a začali hledět do slunce. Nakonec na umístění ostrova přišel Umax, stojící jednou nohou opřený o mou rakev. Oznámil to všem okolo. Ti natáhli plachty a bez prodlužování přikázali kormidelníkům plnou rychlost na východ.

Z celého toho houpání mi bylo nanic. Navíc už jsem začínal mít křeče z neustále stejné polohy. Občas jsem mezi burácením vln zaslech, jak na sebe jendotliví námořnící hulákají rady kudy kam. Náhle jsem zaregistroval změnu směru a krátce potom i zpomalení. Slyšel jsem Umaxe, jak přikazuje kormidelníkovi shodit kotvu a jak háže mezi palubu a břeh dřevěné prkno. Škvírou v rakvi byly vidět ostatní čluny a některé již byly vyloženy. Čtyři rakve už se povalovaly na břehu, pátou Gork právě přenášel a šestá byla brzy na řadě. Když konečně všechen náklad byl na pevné zemi, Gork se rozhlédl po ostrůvku.
--'Tak, a je to.' řekl. 'Děkuji vám mockrát, milí dobrodruzi, nevím, co bych si bez vás počal.'
--'Vůbec nic se nestalo,' odpovídali pomocníci 'rádi jsme pomohli.'
--Gork shodil svůj batoh na zem, rozevřel ho a začal v něm přehrabovat. 'Víte, nejsem zrovna bohatý ork, ale myslím, že něčím bych se odvděčit měl. Mám tu dvanáct tisíc zlatých, tak snad vám to bude stačit, když se spravedlivě rozdělíte.' vysypal je jednomu z dobrodruhů do ruky a ten je začal rozdávat dál. 'Také bych tu někdě mohl mít... ááá, ano... tady.' a postavil se se čtyřmi špinavými láhvemi. 'Pravý pirátský rum! Vezměte si ho, určitě ho užjete na nějaké dlouhé, nudné plavbě.'
Dobrodruzi začali děkovat.
--'Ne, já musím poděkovat. Bez vaší pomoci bych byl jistě mrtvý, někde na Strážcově jídelníčku. Nebo snad ještě hůře.'
--Pomyslel jsem si: 'Ano, tebe zachránili. Ovšem mě zabili. Respektive, zatím nejsem mrtvý, ale vypadají tak mé nejlepší vyhlídky!'
Všichni dobrodruzi se rozloučili a rozešli se. Na břehu už jsem zůstal jen já a šest mých dřevěných kamarádek.

Je pozdní odpoledne. Dalo by se i říci, že i brzký večer, protože slunce je vidět už jen z vyvýšených hradeb a věží Hoggardu. Stráže se potulují od domku k domku a jsou na nich patrné známky ospalosti. Celá pevnůstka je až na zvuky jejich koní naprosto tichá. Jen přede dveřmi místní banky si srovnává svoje věci do truhly žena tmavé pleti.

Před bránou jsou slyšet kroky. Někdo přichází. Stráž stojící na bráně zahlédně před hradbami podezřelého člověka v krvavě rudé róbě a s černou holí. Vypadá jako poustevník, ale jeho zlovolný výraz dává najevo, že popovídat si nechce. Zastavil se před bránou a prohlédl si vesnici. Nervózně těkal očima okolo sebe a každou chvilku věnoval okolo stojícím strážím nedůvěřivý pohled. Prošel bránou a znovu se rozhlédl. Jeho oko zastavila až cedule s nápisem "Krčma". Hned se k ní rozešel.

Rozrazil první i druhé dveře. Hospodská se s leknutím otočila a když uviděla zdroj náhlého hluku, jen zakroutila hlavou a dál se věnovala utírání stolku. Tajemný muž si sednul ke stolu v rohu místnosti. Hned na to se znovu otevřely dveře lokálu a vešla drowka, která si nového příchozího všimla, když procházel okolo banky. Bez okolků zamířila k němu. Když se pokusila navázat konverzaci, muž ji jen podrážděně odehnal rukou, zatímco druhou vytáhl z opasku lahvičku evidentně naplněnou jakousi lihovinou. Drowka si tedy odfrkla a sedla si k vedlejšímu stolu zády k muži. Ten se napil ze své lahvičky a z rukávu pravé ruky položil na stůl pergamen. Přisunul k sobě blíže lahvičku inkoustu s perem, nervózně se rozlédl po lokálu a začal psát. Drowka zaregistrovala zvuk škrábání brku o papír a natočila hlavu přes rameno. Viděla, jak muž občas nervózně těkne po místnosti ale jinak horlivě píše řádku po řádce. Vypadalo to jako by spěchal ve snaze dopsat test při závěrečné teoretické zkoušce na mágovské univerzitě. Muž si čím dál hlasitěji mumlal pod nos slova, která zanášel na papír. Žena sedící u stolu vedla občas zaslechla slova jako "nemáme čas", "hraničář", "několik měsíců", "již brzy" a slovo, které jí zaujalo nejvíce: "Elensar". Muž si po chvíli všiml zírající ženy a hned jí slovy 'Co čumíš, hleď si svýho.' zase otočil zpět. Poté se znovu napil z láhve a dopsal poslední řádky. To už promluvil opravdu hlasitě, dokonce ho uslyšela i hospodská. '...váš věrný služebník.', řekl. Rychle dopis sroloval, svým prstenem otiskl do pečetě reliéf lebky bez spodní čelisti a schoval ho zpět do svého rukávu. Drowka v čím dál větším podezření vyskočila a přikročila ke stolu, u kterého seděl muž.
--'Tak co se tu vlastně děje', zeptala se.
--Muž s očividným otrávením jen odsekl 'Do toho ti nic není, zmiz.'.
Žena se ale nenechala jen tak odstrčit a pořád pokládala člověku zvídavé otázky. Ten se mezitím snažil vymyslit způsob jak se jí zbavit.
--Nakonec jí řekl: 'Tak dobře, povím ti o mém problému. Ale jen když mi koupíš korbel piva.'
Drowka souhlasila a odešla z hospůdky do banky naproti vzít si nějaké finance na alkohol. Člověk v červeném se chopil příležitosti, zvedl se a potichu odešel z hostince. Došel k Hoggardské bráně, vešel do jedné z jejích věží a po žebříku vystoupil nahoru.

Na dřevěném opevnění se procházel člen městské stráže přístavního města. Když uslyšel hluk vycházející z otvoru v podlaze jedné z věžiček, přistoupil k ní. Z díry vyskočila ven lidská ruka ve volném rudém rukávu. Dřevěnou hůl, kterou držela, odhodila na podlahu a zase zajela zpět do díry. Pak se z ní vynořil její celý majitel. Oklepal svou róbu, sebral hůl a narovnal se. Přímo před sebou uviděl obličej, který vypadal, že ho velmi, velmi nerad vidí.
--'Co tady vyvádíš?!', zasyčel strážný 'Zmiz odsud civilisto, nemáš tu co dělat.'.
Muž v róbě si vyhrnul rukáv a ukázal vojákovi tentýž prsten, kterým zapečetil dopis. Strážný sklouzl pohledem na prsten, pak zpět na oči cizince a poté znovu na prsten.
--'Kdyby se někdo ptal, neviděl jsem tě,' zašeptal voják a odešel na druhou polovinu opevnění.
Cizinec se odebral na severní okraj hradeb a začal se rozhlížet.

Drowka se mezitím vrátila zpět do hostince a zmateně hledala cizince po místnosti. Zeptala se hospodské, kam se muž poděl a ta jednoslovně odpověděla:
--'Odešel.'
--'Odešel? Kam?' divila se žena.
--'Nevím, prostě odešel.'
Otočila se tedy a vyšla před hostinec. Rozhlížela se po vsi, ale neviděla nikoho jiného, než neustále znuděné stráže. Až po několika minutách zaregistrovala krvavě zabarvenou róbu pohybující se na hradbách.
--Došla pod vnitřní stranu opevnění a zakřičela nahoru: 'Mám to pivo!'.
--Muž jen zakroutil očima a přes rameno zavolal: 'Doufal jsem, že jsem se tě zbavil. Vidím, že jsem doufal špatně.'
--'Koho vyhlížíš?' zeptala se.
--'Do toho ti nic není zmiz.'
Nastala dlouhá chvíle ticha. Drowka se snažila přemýšlet o tom, co slyšela a o tom, co teď vidí. Na moc toho ale nepřišla.
--'Podívej,' začala znovu 'mám tady to pití. Chceš ho, nebo ne?'
Cizinec v duchu začal přemýšlet. 'Kde sakra je? Co ho mohlo takhle zdržet? Řeklo se jasně před západem slunce. Jenže slunce už dávno zapadlo! Je tu čím dál větší tma, já tu čekám mezi lidma, který bych měl spíš hned všechny pobít a poslouchám blbou zvědavou holku. Hmmmm. Zdá se, že se opravdu zdržel. Asi mi neuškodí, když na něj počkám v hospodě a čas od času se půjdu podívat.' Otočil se tedy na ženu s tmavou pletí.
--'No dobře, trocha piva neuškodí.' A odešli zpět do lokálu.

Záměr drowky byl jasný: Opít neznámého muže, aby z něj dostala ty jeho tajnosti. Navíc to slovo: Elensar. Kde to sakra jenom slyšela?
--'Tady to máte pane,...' naznačila zájem o jméno.
Muž však jen poděkoval.
--'Smím vědět jak se jmenujete?' zeptala se přímo.
--'To není důležité.' odsekl.
Chvíli vládlo ticho.
--'Myslel jsem, že jsi mě už dávno poznala.'
Jeho pohled najednou ještě více potemněl.
--'Ano, už jsem s vašimi lidmi měla tu čest.' zareagovala s ironickým tónem.
--'Tak to máš štěstí, že jsi na živu. Popravdě podle směrnic Kultu bych tě měl už dávno podříznout, ale líbí se mi tvoje tvrdohlavost. Navíc nechci na sebe moc strhávat pozornost.'
Nato cizinec vypil celý korbílek naráz a prašil s ním o stůl. Drowka přešla útočnou poznámku s klidem a vytáhla z baťohu další alkohol. Tak probíhalo i několik dalších hodin. Drowka se snažila vyptávat a muž se snažil co nejvíce zapírat. Jejich nálada stoupala přímo úměrně množštví vypitého alkoholu. Občas mu nějaké informace utekly, ale pořád si dával pozor aby nevyslepičil to nejdůležitější. Drowka se z rozhovorů například dozvěděla, že tento muž musel doručit dopis jistému členu Kultu Smrti. Jak sama dříve poznala, do tohoto kultu evidentně patří i právě tento cizinec. Zdá se, že je to učeň. Rudé róby totiž nosí jen jejich mágové, ale prý jen ti zkušení smí nosit špičaté klobouky stejné barvy. Tento však žádný klobouk neměl. Chvíli před půlnocí se zvedli a kulhavým krokem se vypotáceli z hospůdky. Venku začalo další vyzvídání ze strany ženy. Člen Kultu jí položil otázku, jestli nezná hraničáře Elensara.
--'Někde jsem to jméno slyšela. Ale detaily si nevybavuji.'
--'Hmmmmm.' zapřemýšlel se muž nahlas, zatímco velmi pomalu postupovali na Hoggardské molo.
Jak čas plynul, bylo na muži znát, že alkohol působí čím dál méně.
--'Echh, měl bych uš jýt.' zamumlal 'Moji nadšížení budou pěkně nažtvaný.'
Drowí žena se ho snažila ještě zdržet, ale cizinec pomalu odcházel.
--Pak se však chytil za hlavu: 'Sakra, ta předávka! Uplně jsem na ní zapoměl!' A vyběhl ven městskou bránou, následován svou společnicí.
Před hradbami se chvíli rozhlížel, ale ve tmě skoro nic neviděl.
--'Jak dlouho jsme sakra popíjeli? Už musí být po půlnoci!! Krucinál! Musím rychle jít.' a vykročil.
Když ale udělal první krok, zase se otočil.
--'Poslyš, nemáš u stájníka nějakého koně navíc?'
--'Určitě.' řekla drowka.
--'Dobře bych ti za něj zaplatil.'
--'Tak pojď za mnou.' pronesla souhlasně a vyrazila směrem k místním stájím.
Hned jakmile vešla dovnitř, člověk na konci místnosti se začal usmívat a gesty vítat drowku.
--'Vítej, Kimeo vítej. Čím ti posloužím dneska?'
--'Potřebuji svého hnědáka, co jsem včera přivedla. Tady máš jeho lístek.'
--'Ano, jistě. Malý moment.' řekl s veselým výrazem chlapík. Na první pohled na něm člověka zaujaly jeho vytahané kalhoty a dlouhatánské stéblo pšenice, které neunavně přežvykoval. Každý normální člověk nad tímhle zakroutí hlavou. Co každý člověk - každá inteligentní bytost! 'Stáj číslo 4, stáj číslo 4.... Ááá, tady. Tak pojď malá, pojď.' Koni se očividně nechtělo z teplých stájí ven do zimy, nicméně zkušení stájníci si s koni rozumí. 'Dělej ty mrcho, šup! Tak, tady to je Kimeo.'
Kimea převzala svého hřebce, vytrhla stájníkovi z úst stéblo a dala ho smlsnout svému vraníkovi.
--'Jseš s tím žvýkáním nechutnej!' zasyčela na něj..
Otočila ze zpět k muži v rudém a podala mu uzdu. Ten ji, snad poprvé s náznakem úsměvu, převzal a druhou rukou ji podal těžký měšec.
--'Deset tisíc. Myslím, že je to férová nabídka. Díky za pivo, pokec a koně. Nikdy bych neřekl, že si oblíbím nečistého tvora. Drž mi palce, budu mít u nadřízených problémy kvůli té zmeškané schůzce.'
S těmito slovy se vyřítil z brány a nechal drowku stát za sebou v ospalé noční vesnici.