Endor

Tak mame tu novou povidku od Jadawina...

Poslední Elf

Èasně z rána rozrazila dveře pokoje postava v těžké železné zbroji s taseným mečem se vrhla proti několika spícím Elfům. První dva padli již ve spánku a i když ostatní hbitě zareagovali, jejich lehké rapiery nedokázaly prorazit železnou zbroji. Další byl sražen ranou přímo do hlavy. Poslední žijící elf se pokusil o útěk ale venku jím prolétlo několik šípů.
Je to dávno, co orkové a půlorkové vyprovokovali boje s elfy a nikdo neví proč se tak stalo. Od té doby byli elfové poráženi v každém boji. Na každém místě kde, se s orky střetli, byli nuceni uchýlit se do úkrytů, rozdělit se na několik skupin a bojovat proti orkům pouze záškodnickým způsobem. Jejich úkryty byly hluboko v lesích, vysoko v horách a dokonce několik z nich i v podzemí, což je pro elfy netypické. Èasem orkové vyhledali jejich cesty kudy mezi sebou posílali posly a ze značné části omezili komunikaci mezi jednotlivými skrýšemi takže nějaký větší odpor by byl pouhé mrhání časem.
V této době se v jedné z elfích skrýších vysoko v měsíčních horách začal mladý bojovník jménem Ergon zajímat více o tento dlouholetý konflikt. Jako většina elfů nadevše miloval svobodu, a to, že musel být stále v Měsíčních horách ho stále více sužovalo v duši. A tak se několikrát vydal do orčího území a postupoval hlouběji a hlouběji. Až to jednoho dne přehnal a vběhl přímo před jednoho orka. Hbitě vytasil svůj rapier, ale ork se začal smát. Moc dobře věděl že slabá čepel nemůže jeho masivním brněním proniknout a rozeběhl se proti Ergonovi. On uskočil, ale zamotal se do lián visících z jednoho stromu. Ork k němu pomalou chůzí došel a s výsměchem pronesl ,,Máš štěstí, elfe že se hodíš víc živý, než mrtvý!“. Chytl ho pod krkem a odřezával liány okolo. Ergon se mu několikrát pokusil vysmeknout ale marně. Ork se zdál být už rozzuřen a tak Ergona udeřil jednou ranou do obličeje. Ergon okamžizě upadl do bezvědomí.
Probudil ho až náhlý chlad a vlhko na tváři. Otevřel oči a zjistil že nad ním stojí podivné postavy. Nebyly tak vysocí jako elfové, ani mohutní jako orkové. Mnoho z nich mělo na tváři uvázán šátek pokrytý prachem a krví. Ergon se nejdřív pokusil odskočit někam stranou, ale byl pevně svázán. Jedna z postav povystoupila a promluvila ,,Kdo jsi?“ Ergon na ně pouze nedůvěřivě koukal ale potom promluvil ,,Proč bych s váma měl mluvit?“ a plivl k nohám postavy. ,,Jsme lidé z východu a dlouhou dobu procházíme tímto územím a mysleli jsme že jsou tu ti zelení ale kdo jsi?“ Ergon stále mlčel a přemýšlel o těch ,,lidech“, nikdy předtím o nich neslyšel. Po několika minutách ticha se odhodlal ,,Jsem Elf,jmenuji se Ergon a pocházím z měsíčních hor.“ Lidé udiveně koukali na něho a nemohli uvěřit. Jeden z nich mu rozvázal pouta. ,,Co se tu vlastně děje? Pověz nám co jsou ti zelení zač.“ Ergon zavrtěl hlavou ,,Nejdříve musíme do bezpečí, povím vám to cestou“ Začal je vést do Měsíčních hor cestou jim vyprávěl, jak kdysi žili s orky v míru a oni je najednou začali vyvražďovat a nikdo neví proč. Lidé ho s údivem poslouchaly.
Po několika hodinách chůze zahlédli v dálce kouř. Ergon zneklidněl ,,Tam! Tam kde je ten kouř tam je naše skrýš ale co tam hoří. Pospěšte!“ dal se do běhu a lidé ho následovaly. V dáli byl vidět malý průchod v horách a Ergon na okamžik zastavil a zahleděl se. V tom se v jeho očích začaly lesknout slzy a padl na kolena. Věděl že už nemá žádný domov, věděl že všichni elfové z Měsíčních hor byli povražděni, moc dobře věděl že zůstal jako poslední elf z Měsíčních hor, možná jako poslední elf v celé zemi a netušil co dál jenom tam klečel a z jeho očí kapaly slzy.