Endor

(kdyžtak se omlouvám za chyby a nepřesnosti, už sem fakt dlouho nic takovýho nepsal...)
Bylo tomu dávno, co za vlády knížete Rastislava přišla doba pádu starých bohů. Posvátné duby padaly pod sekerami jednověrců, svatyně planuly ohni nové víry, a nebylo hradiště, kde by nevykvetla bludná květena zrady. Tehdy mnozí bohatýři přešli pod znamení kříže, a obraceli se proti svým starým bratrům ve zbrani. Někteří zůstali, aby bojovali a nakonec padli, jiní odešli do jiných krajů hledat nový život, nebo zapomnění.
Jeden z družiny bývalého knížete přežil léčky spřádané Rastislavem, a za divého boje prchl na svém koni k moři. Jeho staré jméno bylo zapomenuto, a od těch dob se o něm mluví už jen jako o Kobrinovi, Vyhnanci. Staří žrecové tvrdí, že se od těch dob plavil na drakkaru jiného vyhnance, jarla Stryxxara, posledního z vyznavačů severského Odina. Společně s jeho družinou bojovali za slávu starých obyčejů a objevili mnohé kraje. Byli tvůrci mnohých ság, a arcikníže z Cařihradu vypsal na ně mnohé odměny.
Ale každičký květ vlčího máku kvete jen po nějaký čas, i tak přišel podzim na tyto dobrodruhy. Sekery zrezly, štíty se rozpadal, a mnozí z jarlovy družiny odešli ke svým předkům. Jak vikingové kráčeli vstříc valhale, i Kobrin pocítil volání Peruna. S posledním rozloučením opustil své vlčí bratry, a vydal se do prastarých hor, kde podle pověsti poslední vědma přebývá, aby našel bohy svého lidu. Sledujíc vrány, které odnášely jeho dobu vstříc minulosti, cestoval mnohými kraji a ukrýval se před jednověrci. A tam, na nejvyšším vrcholu známého světa našel kamennou věž z kamene tmavého jak Černoboh sám, její špice protínala samotnou oblohu a ve vratech čněly vyryté podobizny neznámých démonů. Tu žila moudrá stařena, která rady udílela mnohým knížatům i bohatýrům. Avšak její čas se pomalu chýlil ke konci, neboť život její byl spjat se starými zvyky. Poslední radu tedy dala Kobrinovi, než větry duši její odnesly a než věž mohutná zřítila se do hlubin. Bylo už jen jedno místo, kde mohl Kobrin najít své bohy. Vydal se tedy k přístavům, a vyplul na Arkonu, poslední útočiště a úkryt před hněvem kříže, ostrov, na kterém podle pověstí přebýval sám Svantovít.
Jak stanul na březích ostrova, viděl lid zpustošený válkami a nemocemi. Všichni krčili se ve svatyních a prosili bohy o pomoc, leč bez odpovědí. Kněží umírající víry stále vykonávali obřady, a v dáli se temnilo, jak se formovala bouře. I došel Kobrin k veleknězi, jež na bílém koni sledoval toto všechno. „Toto je konec jedné doby, Kobrine. Tomu nezabrání ani ti, kteří umírají s ní“ Pravil smutně kněz. „Proto jsme tak dlouho nebojovali, volchu.“ Odpověděl hrdě Kobrin. „I když nastane doba kříže, všichni naši synové budou v srdci vědět své.“ Oba pohlédli na náměstí, kde se k nebesům zvedala dřevěná socha Svantovíta. „A jestli mám umřít, chci umřít s bohy“. Kněz přikývl, věděl, že cesty bohatýrů mají směry všelijaké, a že ani bohové je nemohou řídit úplně. Jak Kobrin přistoupil před sochu, a poklekl, oči nebeského boha se rozzářily, a světem zaznělo mohutné hřmění. Vítr povznesl mračna prachu a spadaného listí, a dunění hromu položilo všechny přihlížející na kolena. Když toto utichlo, a jak pomohli veleknězi opět na nohy, Kobrin byl pryč. Před sochou zbyl jenom jeho luk, který byl od těch dob schraňován jako svatý. Říká se, že jak přišla vojska dánského krále, aby srazila na kolena poslední odpor pohanů, cizí lučištník přijel na bílém oři a s Kobrinovým lukem postřílel mnohé jednověrce.
Vzniklo mnoho písní, babských povídaček o Kobrinovi Vyhnanci. Říká se, že došel k bohům samotným, a společně s nimi naposled projel země slovanské. Jiní zpívají o tom, že pomáhal knížatům rodu Přemyslovců. Avšak jak noc přijde, když se lid prostý k ohni před běsy Černoboha schová, vypravují staré báby o tom, jak byl Kobrin bohy poslán do zvláštních cizích zemí, kde zažil mnohé, a jako starý o nich po návratu domů vyprávěl.