Endor

Mé cesty a poznatky
od Gurka, válečníka a dobrodruha z kmenu g'harst

Když se zastavíte v docích v hospodě a promluvíte-li na nějakého opilého námořníka, je velká šance že vám bude vyprávět o spoustě jiných, různě zvrácených, prapodivných světadílech, a možná se i zmíní o jedné mrazivé, deset měsíců v roce zasněžené nehostinné zemi. Jediný kdo se o ni stará jsou obchodníci s vzácným dřevem, které tam rosta v předhůří. O to co je v horách se nikdo nestará. Teda skoro nikdo, zajímají se o něj místní obyvatelé. Několik kmenů které mají dost problémů s přežitím na to aby si mohly dovolit válčit spolu navzájem. Jen pár vesnic, a právě v nich se narodil jeden vyčnívající chlapec. Neoplíval výškou, ani vzděláním, mezi jeho přednosti patřilo odhodlání a síla díky kterým dosáhl uznání. Otec byl lovec, stejně tak jako jeho otec, otec jeho otce a asi všichni mužští předci. Matka se starala o to čemu se tam říkalo domov. Sedmnácté krátké léto jeho života složil zkoušku dospělosti a získal právo nosit plnovous. Žil další dva poklidné roky než mu onemocněla matka. Byl vyslán s hrstí mincí do předhůří k obchodníkům pro léky.
Po třídenní výpravě poprvé vidí hospodu a o dvanáct hodin později se probouzí na lodi, s bolestí hlavy kterou okusil jen málokdy(medovina která se vařila doma byla kvalitní), a nepříjemně vyhlížejícím, holohlavým, jednookým mužem. Nadchází nepříjemné období a za necelé dva týdny když loď kotvý v prvním přístavě náš hrdina utíká a ocitá se ve svém novém a ne posledním domově, městě Harbour, špinavé díře páchnoucí po rybách, na světadíle Endor. Balo by se říct že teprve teď začíná jeho život. Co mu zbývá. porozhlídne se po městě a je zaskočen tím kolik je tu lidí, to životě naráz neviděl. Během deseti minut ho málem ušlapou dva smějící se válečníci na koních, u banky je frmol lidí. Následuje rychlý útěk na vzduch jenže před městem právě bojuje několik vrahů s obránci města. Zmatený barbar rychle utíká zpátky k bance a vykřikuje to na přítomné. Nikdo tomu nevěnuje pozornost jen jeden válečník se na něj otočí a prohlásí "lol, lamo běž radši do daugu" (v řeči andarie něco jako, *směje se* hlupče, nech se zavést radši do Daugasu, příště už píši rovnou překlad) a vrazí mu 50 zlatých pro převozníka... nechal se tedy zavézt do Daugasu, ještě špinavější díry, prozměnu páchnoucí po rozkládajících se zdechlinách kde se týdny se živý lovem koček a jiných nevinných zvířat než si našetří na svůj první meč a bronzové brnění. Následně se nechá zapsat k cechu bojovníků a usadí se v hospodě kde si na uklidnění za poslední peníze koupí pivo chutnající jako kočičí močka. Podnapilý se toulá po bance kde nějaký mladý dobrodruh vykřikuje něco a výpravě za slávou a bohatsvím do stok. Tato nabídka je přijmuta a skupinka deseti různých dobrodruhů se tam vydává. O tři hodiny později se vrací ven šest dobrodruhů, z nichž čtyři odchází oslavit "vítězství" do krčmy, zůstává jen Gurk a vysoký štíhlý muž v zelené róbě.
"Proč nejdeš slavit s ostatníma?" ptá se náš hrdina.
"Jak bych mohl slavit? Na dně kanálů leží čtyři druzi"
"Copak tu nejsem jediný komu záleží na životě?"
"Už to tak vypadá že ne"
"A vaše ctěné jméno?"
"Elodor, strážce.. teda pardon učeň na strážce lesa"
"Gurk, válečník kmene g'harst"
"Kmene? No mě bylo jasný že to bude něco takovýho ty barbarskej výrostku" zasmál se druid
"Jak myslíš zelenej mužíčku" zašklebil se válečník...
I když to na první pohled nevypadá, z téhle prapodivné dvojce se na dlouhou dobu staly nejlepší přátelé. Lovili spolu, objevovaly tajemství přežití v téhle podivné zemi, Gurk stál jako jediný muž po boku Elodora když ho cechmistr na ostrově druidů, v hvozdě v kterém se nikdo neodvážil kácet stromy, slavnostně povýšil do titulu druida a povolil mu přeměňovat se do zvířat. A život byl čím dál snazší, sem tam krátká potyčka s vrahem a útěk, jindy boj s trolem nebo jinou nestvůrou. Než je nohy zanesly do města paladinů, (oficiální název byla vesnice paladinů, ale ať si každý úředník čmáral na papíry co chce, bylo to město) čisté, obyvatel sice málo ale obehnáno mohutnýma hradbami, strážci u brány, mohutní muži s orlím pohledem bedlivě vyhlížely nebezpečí z lesa.. Elodor jen tiše prohlásil "Pár naházených kamenů na hromadě, bóže co na tom kdo vidí" ale náš hrdina byl uchvácen a hned běžel prosit hlavu řádu o přijetí, s čímž problém nebyl. Ještě ten den byl zapsán jako čekatel s tím že se řád informuje o jeho hrdinských činech. Od této doby Gurk čerpal sílu z víry v endorské bohy vládnoucí ocelovou rukou, mezi než patří tvrdý Demostenes, bůh drobných přehmatů Saukendar, neoficiální vládce bohů TheChosen a mnoho dalších....
Za nějakou tu dobu stály zas Elodor s novopečeným paladinem před daugaskou bankou a nechaly se verbovat na další výpravu tentokrát do orčí jeskyně. Byl to nebezpečný a riskantní podnik na kterém zhynulo už mnoho dobrodruhů ovšem této skupině se to podařilo. Během oslavy v krčmě se seznámil se členy, vůdcem a léčitelem výpravy Joalinem, mrštnou zlodějkou Relou a dalším druidem zvaným Manfred von Rychthofen. společně podnikly ještě mnoho výprav a založily guildu, která byla známa pod jménem Gaia, nejmenší, nejslabší, ale nejpřátelštější guilda na Endoru, dodnes vzpomínaná se slzou v oku. Vůdcem byl Joalin a následoval skvělý půlrok, během kterého udatný válečník poznal spoustu nových přátel, žoldáka Quicka, zuřivého berserka Skinnera a jiné. Bohužel jednoho osudového dne se vše zlomilo, při výpravě ve vlkodlačí jeskyni byla družina napadena vrahy. Utekly jsme tak tak, avšak někteří s těžkými zraněními. Kněz si to dlouho vyčítal než se rozhodl skoncovat s dobrodružstvím. Jednoduše prohlásil že je na to už starý, pověsil palcát nad krb usadil se do sedačky doma , brnění vyhodil a začal žít spořádaným životem měšťana. Týden v guildě nebylo slyšet nic jiného než to snad nemůže myslet vážně, to není možný , ale bylo. Od té doby to s cechem šlo z kopce, Elodor odešel do lesa a už se nevrátil, jediné co po něm zůstalo byl kůň pod Gurkem a kniha pokyny po dobu mé nepřítomnosti která tam v truhle leží dodnes. Quick málem přišel o ruku a už v ní neudržel palcát, odešel také. Rela se snažila guildu zachránit ale marně. Oficiální titul guildy byl odebrán, jediné co zůstalo byla polorozbořená ubytovna v Daugu, nad cechem žoldáků, a tři dobrodruzi. Sem tam se ještě nějaká výprava pořádala.
Rela měla svých problému dost, Manfred vždycky tvrdil že guilda je stejně jen papír pro ješitný a barbar se pokoušel najít jinou guildu. Vstoupil k Chaosu těsně před tím než se rozpadl, avšak odnes si z něj nové přátele, mága Empa, který řekněme si to rovnou... ehm, nebyl tak vážný jak by mág být měl, Dashiela Hammeta, potulného léčitele, Chaose, kacíře a velitele guildy a spousta dalších. Co však našemu hrdinovy nemůžeme upřít, vždycky když něco pořádala stará skupina šel.
A čas plynul dál, odvíval paladinovu víru v dobrotu bohů, v to že ve zdejších je víc jak pětina slušných lidí a podobné pro svatého válečníka důležité věci. Nakonec ze zoufalství vstoupil k templářů, kde pomáhal trénovat méně zdatné dobrodruhy(ale nesmíme opomenout některá jména která jejichž sláva dosáhla až na andarii, Bloodyho icq mága, nebo také Majty Fí jak se mu říkalo, Draga, guildovního mistra a spoustu dalších zvučných jmen) avšak už cítil že v této zemi nezůstane dlouho. Jednoho dne nevydržel, odešel do nejbližšího chrámu, vykřičel svou zlost k bohů, zřekl se výry, odhodil rituální meč a zapřísáhl se že takovou zbraň už nikdy do ruky nevezme. Vzal všechny peníze, koupil loď a odplul hledat štěstí jinam. Tři dny od Endoru ho zastihla bouře, nebo možná hněv bohů ale to teď není důležité, loď se zkrátka potopila. Hrdina se probouzí na mramorovém altánku, před postavou v černé kápy, smrtí. Proč mu byla udělena druhá šance ví jen bohové, každopádně po splnění několika zkoušek byl zas vrácen do světa živých, na světadíl Anraria. A tak ho můžete potkat i teď. Jako neoholeného barbara se směsicí jizev na obličeji sedícího na andorském náměstí, vyprávějícího cosi o zemi plné krutostí, se zasněným pohledem na sever k domovu, a spoustou výčitek a vzpomínek. Na matku které se asi nikdy nedostalo léků, na jeho vesnici která si do teď myslí že zhynul při bouři, na Elodora který někde míle daleko za mořem provádí rituály v lese, na jeho věrného oře, dar od Elodora, a na všechny tváře která viděl umírat i radovat se.... možná když se odhodlá, napíše nějakou knihu , povídky z jeho putování po cizích zemích.