Endor

Slyšte příběh, slyšte hola.
Do sytosti vychutnejte moje slova!
Jak mladá elfa světem pádí,
strasti ty jí neodradí.

Zima, studená a chladná jako dáma v nevěstinci. Mráz byl všudypřítomný, obklopoval nás, jako neprostupné vězení. Dlouhé výdechy, mých unavených společníků tvořily obláčky mlhy.
Led nám zalézal i pod nehty, chráněné koženými rukavicemi. Každý měl na hlavě buďto kutloch nebo čepicu. Byla to podivná karavana.
Někdo šel pěšky, ty bohatější jeli na koni. Každopádně mít koně nebyla žádná výhra, ve sněhu se bořil asi sáh hluboko. Já lehounká jako jitřní vánek jsem poskakovala po svých, maje teplé oblečení. Kde jsem se tu vzala?
Když jsem v dalekém Liosu matinku pochovala, oplakala, dala jsem se najmout na ochranu karavany.
Cesta byla plánovaná okolo hor, byla celkem nebezpečná, ale protože ochranná síla v té době byla levná mohli si dovolit víc lidí. Já jako obratná dívka se sekyrou, Brat klasický žoldák bez rozmyslu, Maccia nevinná mladá léčitelka, Katarína milá paladinka.
Nejvíce jsem si oblíbila Katarínu. Oči, modravé kamínky. Vlasy, hořící kštice namočená do zapadajícího slunce. Ústa, tenké lístky jakoby v tůni smočené.
Jako dnes si vybavuji chvíli, kdy jsem jí poprvé spatřila.
Mrazivou noc jsme přečkali ve stájích, dalšího dne jsme se jali připravování.
Sekeru se mi vyhoupla sama na záda, jako kdyby její váha byla nulová.
Přes chladivý kov zbroje jsem si natáhla tlustý kabát, koupený nedávno od místní krejčířky.
Teplé rukavičky z králičí kůže jsem nabyla nedávno, ono totiž není radno když mi králík zkříží cestu.
Když byly dotaženy všechny postroje koňů, byl pravý čas na vyražení na dalekou, strastiplnou dálku.
Hned za spodními branami Liosu tábořili sněžní skřeti. Bídáci to jsou. Opékali kus jehněčího, samozřejmě ukradené z královského stáda. Tady nebylo co domlouvat, skřet je tupé zvíře a není tu proň místa.
Krok za krokem, jsme se brodili hlubokým prašanem. Èlověk by řekl že jsou to i metry napadaného sněhu.
Hedvábně šité, bílé hvězdičky tvořené z krystalků ledu pozvolna dopadaly na zem.
Okolo tři stromky, co to?! Stromečky se otřepaly a skočili na sněhovou hladinu. Stáli plně na sněhu.
Nejsou to jen neživé kusy dřeva, je to odporný hmyz, zmutovaný typ pavouka.
V té hrozivé scéně jsem postřehla problesk rudého meče Kataríny. Ostrý zvuk tasení meče doprovodil Brat, boucháním svého milovaného palcátu o velikánský štít, jistojistě kryjící celé jeho svalnaté tělo.
Moje ruce a sekera se spojila v jedno. Prvý pavouk zaútočil, odražen však byl pevným štítem a potrestán mečem. Jedna noha zkrvavená, tlouc sebou v křeči, useknuta, leží ve sněhu. Krev se rozpíjí sněhem.
Krev cizí, nečistá! Jakmile moje nozdry nasály ten pach, pach smrti uvědomila jsem si v jaké jsme situaci. Ohrozili nás! Oni nás vyrušili na cestě. Snaží se získat naše duše! Gruaagh! Vyjelo mi přímo z hrdla, prvým skokem jsem přiskočila k chromému pavoukovi, druhým skokem na jeho ostnatý hřbet! Nemilosrdně, ránu za ránou jsem posílala do pavoučího hřbetu. Krev nalitá v očích z obou dvou stran mi přehodila pomyslnou pojistku. Jeden se válel na zemi, spočítala jsem ještě dva. Jeden přímo přede mnou a druhý….
Kde jen.. Maccia křikla: „za tebou!!“ Nestihla jsem se otočit, v rameni, chlad, oheň zároveň. Padla jsem na zem v křeči. Před pavouka skočil Brat a začal mě chránit tělem. Katarína se postavila k Bratovi zády a kryla druhou stranu. Maccia mi položila ruku na hlubokou ránu, podobnou ráně od meče a začala kouzly vysávat jed. Brat mezitím zpracoval druhého odporného hmyzáka. Èlověk by řekl že hmyz nemá strach, ale třetí sněžný pavouk se stáhl. Pokračovali jsme průsmykem. Den se chýlil ke konci a my chtěli najít tábořiště.
Průsmyk vyústil v širokou pláň, lemovanou ledovatými výstupky. Stmívalo se a v tu chvíli se ukázala ona.
Stála na sněhu jako duch, jako smrtonoška nabízející svůj polibek poutníkovi. Bylo jí vidět do tváře, oči rudé, ze slepených rozfoukaných vlasů vyčnívali dva poměrně dlouhé rohy. Ty safírové rukávy mi braly oči, jako perly, blýskající se na dně moře. Ach můj milý, ona stála bosa. Krásné, jemné ruce naznačovali, opravdu se nejedná o pracovitou bytost. Když tu najednou zpoza jejích zad se vysunula dvě křídla. Usmívala se a jasným gestem, naznačovala, jak se na nás těší.
„Znáš ji?“ sykla Katarína. Ukázala na mne, jako by z jejích očí vyšlehl nepatrný ohýnek. Pak vykřikla do prostoru: „Vas An Mani!“. Tento krátký křik se nesl až za naše záda, kde se odrazil od skal v ozvěně. Dopad magické energie byl zdrcující. Maccia se chytla za krk, po chvíli vyšlo najevo proč, sníh se zbarvil světle rudou krví, krví z tepny. Maccia se svalila na zem v křeči a jako by se snažila v dlaních nalít krev zpět do krku. Vypadala jak raněné zvíře! Jako víla zasažená magickým šípem. Katarína nezaváhala, rozběhla se s vyděšeným výrazem v tváři vstříc smrti, k té ženě!
Já jsem chtěla vyskočit, popoběhnout, nemohla jsem, magické pouto mě přikovalo k zemi.
Jen moje oči poskakovali, jako střelky zmagnetizovaného kompasu.
Katarína téměř dosáhla cíle, té rohaté bestie. Před rozmachem se jasně její meč zbarvil do modra.
To ona, ta s křídly odpověděla na letící meč pouhý slovním spojením:“Por Corp Wis“
Co to zkouší? Meč dopadl, čistým řezem uťal levé křídlo. Katarína však na magickou formuli zareagovala téměř rovnou. Pustila meč, štít, z hlavy strhla ocelovou helmici. Z očí jí tekly slzy, držela se v děsivém gestu za hlavu, bojovala sama s sebou, to ona se jí snažila ovládat. Začala si rozškrabovat krásné líce do ruda.
Co to?! Spadla jsem do studeného sněhu, opět schopna pohybu jsem popadla moji sekeru a vyrazila vstříc, vstříc smrti. Pokud smrt tak jen se zbraní v ruce!! Při běhu jsem se ohlídla a zahlídla jsem kusy Bratovy zbroje válící se po zemi, vadily mu v běhu. Katarína pomalu začínala plakat krev, její pravá ruka začínala obtáčet jílec, meče zahozeného její samou. Já jsem byla již na půl cesty, na vlastní oči jsem viděla jak jí během okamžiku úplně zbělaly vlasy. Dorazila jsem tam. Máchla jsem sekyrou, avšak marně, minula jsem bestii.
Katarína uchopila meč i druhou rukou, bohužel pro ní ho držela, asi jak by si žádný válečník v bitvě nepřál. Jediný táhlý pohyb jejích krásných rukou prohnal ostří jejím podbřiškem. V té chvíli dopadla moje rána.
Hlava jedno křídlé bestie se zarazila do sněhu. Na obloze se rozsvítili první hvězdy, chladný vítr zavál a odfoukl vlasy z navždy němé tváře. Tělo padlo k zemi, jako když se list snáší z stromu. Nekonečný sok slunce, měsíc zas vyhrál to nadpřirozené přetahování, dnes však nevyrazil v celé parádě, jen srpíček symbolizující písmenko C se nám dnes ukázal. Druhá hvězda však již nevydržela na svém místě, nebe se rozpršelo padajícími hvězdami. Obloha byla jako obraz s dlouhými tahy štětce, jen malíř zapomněl měnit barvu, šedá musí postačit. Poklekla jsem vedle těla Kataríny a přísahala: „Jednoho dne tě pomstím, každý nekromancer podobný jako ona bude mým nepřítelem! Nedovolím podobnou chybu podruhé! Příště budu rychlejší!“
Můj monolog přerušil tupý dopad těla do sněhu. Až teď umřela! Celou dobu žila s vědomím že má v sobě vražený meč a nemůže nic dělat. Pustila jí až teď, když byla asi minutu po smrti! Katarínu jsem převalila na záda, a meč vyňala z jejího těla. Zabodla jsem ho do sněhu. Když tu najednou se sníh začal tvořit v sněžnou mohylu. Před průsmykem se magickou silou vyryl pomníček. Kupcův smích spíše bodl než pohladil, to on nás sem zavlekl, Maccia, Katarína jsou mrtvé, jen kvůli němu. Ne! Musím kontrolovat svůj hněv! Zbohem Kataríno, navždy zůstaneš v mé paměti. Na její poctu jsem pojmenovala mého prvního koně po ní.


-Úryvek z memoriálů Fenceless