Vždy jsem si myslel, že osud ke mně nebyl nakloněn, že má cesta bude trnitá a plná překážek, ale nedávno jsem pochopil, že rozhodně nejsem sám. Do města přicestoval jakýsi ork, ale marně byste hledali sekeru či palcát v jeho rukou. Místo nich tam dřímala obyčejná hůl. Holá hlava, růžové oblečení a snaha o magická zaříkávadla se brzy stala terčem všeobecného posměchu. Já jsem jeho přítomnost ve městě dlouho nevnímal, ale brzy se mělo ukázat, že naše osudy jsou více provázané, než bych si troufal pomyslet.
Když jsem pár týdnu od jeho příchodu viděl, jak tento spoře oděný ork vypadajíc tehdy spíš jako z divadelního představení pomáhal mladému a zjevně nezkušenému bojovníkovi s úkolem pro městskou stráž, nedalo to mé zvědavosti a jal jsem se sledovat tuto legrační dvojici z povzdálí - připraven však včas zasáhnout v případě nutnosti. To, jak se ale ten zelenáč oháněl svou tyčí s dostatečně čistou myslí na sesílání základního kouzla Vas flam mé oči už dlouho neviděli. Booo vymítil celý tucet špinavců, kteří okrádali místní obyvatele. Děkující válečník nadšeně odbíhal pro odměnu a Booo zůstal sám u vrcholků skal, kde si rozdělal oheň.
Byla už noc a já se tedy potichu přikradl blíže, abych viděl na tohoto hlupáka a kašpara, jak o něm ostatní mluví. Booo koukal do plápolajících šlahounů vycházeje z moridového dřeva se zarmouceným výrazem ve tváři, do které už nepříznivý osud stačil vytesat vrásky zármutku. Byla to tvář mladého orka, kdož ještě nevykonal ani zkoušku dospělosti a už zažil více neštěstí, než stačí pojmout jeden lidský život. Zelená barva, zuby lehce vyčuhující z horního rtu ani malé uši mne neuchránili před vzpomínkou na mé mládí. Ano, byla to tvář vyděděnce - moje tvář.
Ve svém zamyšlení jsem si vůbec neuvědomil, že Booo najednou někam záhadně zmizel a něco mi dávalo neblahé tušení, že je má přítomnost odhalena. Najednou jsem ucítil závan za mnou, rychle jsem se otočil a tam stál Booo, ale výraz smutku vystřídala zlost a nenávist. Když jsem viděl výraz v jeho očích, rychle jsem se snažil zachránit situaci. Nevím, jak mě napadlo pronést to, co jsem tenkrát řekl, možná jsem si moji přezdívku opravdu vysloužil právem; každopádně má slova „Ahoj Booo, slyšel jsem, že jsi velký kouzelník“se nesetkala s pochopením… „Ty vysmívat Booo, Booo potrestat hloupá elf“, abych tomu dal korunku tak jsem se jak ti, kteří se vysmívali mně na magické škole, uchechtl tomu, jak Booo mluví.
Náhlá palčivá bolest, která mnou prostoupila omračující intenzitou, dala tušit, že Booo si vyložil moji snahu o spřátelení jinak. Kdyby měl alespoň obyčejnou hůl, jak se na někoho s ušmudlanýma kalhotami a čepicí s rolničkami sluší a patří, ale jak jsem se dozvěděl později tak ta hůl, která mi způsobila tolik bolesti, byl dar od jakéhosi Ã…Â emíka – elfa zcela jistě mdlého rozumu. Darování zbraně takové síly, že při každém úderu zachvátí oběť plamenem takového žáru, že se podobá nejničivějším kouzlům ohnivých mágů, je akt čirého šílenství.
Jeho úder nejen, že spálil moji čerstvě koupenou robu a shodil mne z koně, ale přímo uškvařil zbytky mé elfské pýchy a cosi ve mně puklo. Zuřivě jsem se na něj vrhl. Myslím, že naše šílenství museli slyšet i v nedalekém Daugasu. Rvačka, která se mezi námi rozpoutala, se zdála být nekonečná. Když jsme oba byli tak unaveni, že jsme kolem sebe jen vrávorali jako mátohy, rozhodl jsem se mu uštědřit poslední lekci a vyřadit tu jeho tvrdou palici z boje nadobro. Ten šupák, jak se chvíli na to ukázalo, ale dostal stejný nápad. Oba dva jsme naráz naznačili zvedák a hned na to rychle přešli do postoje na pravý hák a veškerou silou, která nám ještě zbyla jsme to tam „poslali“. V té rychlosti, jsem si ani neuvědomil, co přijde. Trefil jsem se. Ale Booo taky…
Dvě bezvládná těla padala k zemi jako kácené duby. Když jsem zvedl horní polovinu těla, abych se podíval, jak je na tom nepřítel, uviděl jsem stále se zamlženým oparem před očima Boooa, jak si masíruje levou tvář. Uvědomil jsem si, že dělám to samé. Podívali jsme se na sebe, čekajíc co bude dál, Booo lehce nadzvedl okraj levého rohu svých rtů a oči se mu přivřeli v šibalském gestu. Nepřátelství z nás najednou vyprchalo jako mávnutím magického proutku. Našel jsem na svém obličeji něco, co tam dlouho nebylo – úsměv. Ani nevím co se stalo, možná tomu tak chtěl osud, ale oba se spokojeným výrazem na modravých tvářích jsme si sedli k ohni a když já na to vytáhl kus žvance z mé brašny a podal kus Booovi, začali jsem si oba opékat, jako by se mezi námi nidky nic zlého nestalo.
První jsem pronesl slovo „víš Booo já to vážně nemyslel zle s tím mágem, opravdu myslím, že každý má jít za svým srdcem i proti předsudkům ostatních…Moc dobře to znám, podívej se na mne. Jsem paladin bez koně s čepicí místo helmy a rezavým mečem a navíc elf. Jak si myslíš, že se ve městě paladinů na mě koukali. Øíkali mi 50 kilo neštěstí, jednou mi Jeden ze strážců řekl „teď už můžu do důchodu, viděl jsem všechno.“ No a nakonec jsem ve finální zkoušce na místo požehnání meče proměnil zapůjčený Gladius na mrkev…“
Booo se zjevným pobavením zachichotal a řekl „Aa jej omlouvám já. Ty válečník? Síla ty máš na elf síla. Noo my zajímavá dvojka ty místo blesků máchat meč a já místo máchat meč vrhat ble...no vlastně máchat hůl
. Ale jednou budu nepřítele mrazit mocná kouzla a ty určitě jednou velký a silný paladin“
Podívali jsme se na sebe s výrazem pochopení jako staří kamarádi. Nikdy se mi něco takového nestalo, ač je Booo někdo úplně jiný a to až do morku kostí, cítil jsem se být skoro jako jeho starší bratr, měl jsem najednou někoho sobě blízkého a ten pocit mě hřál u srdce. Ani nevím, jestli jsem tomu věřil nebo ne, ale přál jsem mu to z celého srdce, „a ty budeš jednou velký mág Booo, ale sakra nejdřív ti budem muset najít novej ohoz, ty tvoje cinkající rolničky lákaj všechny potvory z okruhu několika kilometrů stejně tak jako všechny ty posměváčky dobře?“ Booo pokyvující hlavou a s výrazem štěstí malého dítěte ulehl do trávy a usnul. Při pohledu na hvězdy jsem si uvědomil, že dneska jsou zářivější než kdykoli předtím, vše se zdálo být najednou krásnější a budoucnost už né tak chmurná. Usnul jsem pár chvil po Booovi v, zase jednou, bezesném spánku.
Slyšel jsem dobrodruhy v Harbour city i v Daugasu mluvit o pokladech, které byly nalezeny kdesi hluboko v dungeonech. Zlaťáky zaplněné celé místnosti, magické zbraně válející se po zemi jako obyčejné harampádí, drahé kameny či dokonce bájné mitrilové brnění. Snil jsem o těchto pokladech už od dob, kdy jsem poprvé pozvedl meč, ale tu noc jsem pochopil, že jsem právě nalezl poklad zářivější než všechen mitril světa – přítele.
Stultův deník – 18 den v rozlehlém kraji zvaném Endor.
Login
Register
Advanced search
SitemapIndex
