Endor

Autorem této povídky je Nexyczech - ve hře [Time] Zag Zag


Blízká setkání s PLSáky třetího druhu

( aneb Fikce či pravdivý příběh z Endoru? )

Parta dobrodruhů se dává dohromady na vyplenění další pokladnice nějakého dungeonu...

přijde človíček: "KEGI, REGI, EXPI!!!"
Už tento prapodivný výkřik ve mně vzbuzuje značnou nevoli a odpor k onomu pravděpodobně lehce pomatenému poutníkovi, který má na sobě křiklavě červený plášť, světle zelený kouzelnický klobouk ( ač v ruce svírá palici, což obvykle značí jiné povolání… ). Jeho hruď pokrývá kožené brnění, na nohách modré kalhoty, velmi potrhané. Jeho největší chloubou jsou bezpochyby boty, šité z nejjemnější šedé kůže. Při pohledu na ně se mi vybavuje běžná scéna z chudinské čtvrti Daugasu, kde nebožák, zabitý strážemi kvůli lehce se rozcházejícím názorům, během několika vteřin ztrácí veškerý svůj majetek v kapsách přístojících supů. Jinak k této kvalitní obuvi onen nuzák nemohl přijít, to je nad slunce jasné.

Zauvažuji, co asi bude chtít, když tu tok mých myšlenek přeruší smršť slov, na která ani obratný řečník nestíhá odpovídat. Plsák povídá: „ Vy někam jdete expit? Vemte-mě-sebou-pls“, odsekává slova jako by se svou nedočkavostí nejraději rozběhl k nejbližší příšeře a začal ji lechtat svou paličkou. „Znáte ho někdo?“ Å eptám svým přátelům, když tu opět plsák spustí: „Nemáte někdo 100 Gpáků PLS? Nebo aspoň nějakou zbraň?“ chvíle ticha, „PLS?“ Inu, řeknu si, lid endorský si má přeci pomáhat, a tak kývnu na bankéře, sedícího v rohu, a ten mu bez prodlení podává jedno z mých starých kladiv, která už stejně, ač v dobrém stavu, žádné kloudné uplatnění pro mne nemá, neboť mé povolání jest Berserk a můj mistr mne učil umění boje se sekyrami všeho druhu, ne však s tupými kyji a kladivy.

Náš Plsák na to, ani nepoděkujíc, odvětí: „A nějaký brnčo? Nebo lahve nemáš?“ Lakota mu kouká z očí, tak mu povídám: „Na to už by sis mohl vydělat, ne?“ Plsák si mé poznámky ani nevšímá a hučí do dalšího člena naší výpravy: „Co nějaký Gp? Bandy nemáš?“ Už dočista zapomněl, že by se chtěl připojit k naší výpravě… bohudík…

Øíkám si: „Kdybych tak nebyl v dohledu támhle té stráže, to bych ho mohl trošku postrašit, ale jak bych to potom vysvětloval?“ Jasný ale poněkud zvláštně změněný hlas vykřikne magické „In Sanet Ylem“ a Plsák se v okamžiku ocitá za neprostupnou ledovou bariérou. A to už následuje „Vas Rel Port“ a po chvilce se přímo přede mnou otvírá průzračný portál. V něm postupně mizí i mí přátelé, neotálím tedy a vstupuji také.

Ten pocit, kdy na vás jakoby neviditelná ruka hodí vědro plné ledové vody spojený s obrovským pekelným žárem jsem nikdy neměl rád, proto také raději cestuji na svém grošákovi. Nicméně teď jsem tuto vymoženost magie uvítal. Ohlédnu se zpět, jestli nás onen plsák nepronásleduje se svými směšnými požadavky, ale znovu zírám jen do zdi z krápníků a ledových kvádrů, které mezitím můj přítel vyčaroval.

Oddechnu si: „Tak, to nejhorší už dnes máme za sebou…“

… a vstupuji do brány Abbysu…